Příběh

14. srpna 2008 v 15:11 | Elfrída |  Moje tvorba - básnický a spisovatelský apendix
Chcete vědět jak se děljí příběhy? Tak čtěte a učte se... =o)
(Je to moje slohová práce z deváté třídy - "Popis postavy" mám ten dojem =o) )
Seděla jsem u stolu a zase si kreslila po kouscích volného papíru, místo abych se učila na písemku z francouzštiny. Nedělala jsem to naschvál. Učení mě prostě nebavilo. Složité věty jejichž stavbě jsem nerozuměla a krkolomná slovíčka mi nešly do hlavy. Zato mě lákaly kousky čistě bílého papíru, které mi vyčnívají ze všech možných sešitů a učebnic, abych při hodinách nemusela hledat blok na psaní a otravovat protivnými zvuky vytrhávání papíru, když se v hodinách nudím.
Už od mala jsem milovala kreslení a to se teď poslední dobou projevovalo čím dál častěji. V hodinách jsem často nedávala pozor, čmárala jsem si do sešitů, na kousky papíru, po lavici. Učitelé si toho většinou raději moc nevšímali. Ale já nedávala pozor skoro při každé hodině. Nemohla jsem se na nic soustředit. Moje myšlenky se toulaly u větrem ošlehaných a divočinou zocelených hraničářů, pradávných dračích jezdců a jejich dračích přátel, tajemných lesních elfů, žijících ve stromech a kamenných síních ve skalách, a staletých mocných a moudrých čarodějů, znajících všechnu lidskou moudrost, místo aby se soustředily, jak pomocí goniometrických funkcí a Pythagorovy věty vypočítat neznámou stranu pravoúhlého trojúhelníku.
Přitáhla jsem si jeden svůj 'rezervní papírek' před sebe, vzala svou oblíbenou tužku, která byla speciálně na kreslení a stínování, a začala si zase něco malovat.
Zprvu jsem čmárala jen čáry a křivky, které nedávaly dohromady žádný smysl. Moje podvědomí mezitím začalo vytahovat různé podoby a obrázky, které by na sebe mohla moje zatím beztvará čáranice vzít. Pak podvědomí našlo, co hledalo, a tužka se cíleně rozběhla po papíře.
Začala se rýsovat ženská postava, oblečená do upnutých kožených kalhot, dole zacákaných blátem a trošku potrhaných, trička bez rukávů s hlubokým kulatým výstřihem, které zahalovalo jen malou část břicha, a dlouhého pláště, zavázaného kolem ramen, u země taky poněkud otrhaného. Husté tmavé rozcuchané vlasy jí spadaly po zádech až do pasu. Vysoké čelo, tmavší oči, pronikavý pohled. Ošlehaná tvář a svalnatá postava. Tohle byla hraničářka.
Teď barvy. Snědá a mírně opálená pleť hraničářů, hluboké oči barvy smrkového jehličí se dívaly zpod tmavého hustého obočí. Vlasy, které neměla ve zvyku příliš česat a upravovat, jí poletovaly kolem hlavy jako temně hnědá svatozář a házely nazrzlé odlesky proti odpolednímu slunci.
Zatímco pastelky oživovaly hraničářku tmavými, ale výraznými barvami, moje vědomí začalo automaticky zdůvodňovat vzhled a oblečení oné hraničářské dívky, vyvozovat z rysů její charakter, vymýšlet její původ a dosavadní život, pak i budoucnost. Začalo tvořit prostředí, ve kterém se její příběh odehrává, všechny místa, věci, postavy, tvory a děje, které k ní patřily. Začal se rodit nový příběh…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama