Legenda ( sedmá)

14. srpna 2008 v 14:59 | Elfrída |  Moje tvorba - básnický a spisovatelský apendix
Další pokračování... o jakou věštbu jde? čeho se týká? Co má společného s Nikki? A spokojí se nepřátelé s tím že jim malá Emm unikla?...
´Věštba
Vrátila jsem se k Erikovi, který se toulal poblíž té malé jeskyně, kam schoval Emmu. Vypadal divně…
"Co se děje?" zeptala jsem se ho opatrně, když zvedl hlavu a podíval se na mě. Pak jsem si na něco vzpomněla. "Jaká věštba se začíná plnit?"
"Ty o tom nevíš, viď?" zašeptal měkce.
"Ne. Řekni mi, co se děje. Prosím tě o to."
Věštba. Co to má co dělat s námi. Věštba. Ach bože, do čeho jsme se to zase zamotaly.
"Víš co, nejdřív se raději vyspíme. Ne, že bych to potřeboval, ale ty jsi vyčerpaná."
"Ale já ne-…" "Dobrou," řekl nesmlouvavě. Nasupeně jsem si lehla vedle něj na deku-spacák, kterou opět vytáhl bůhvíodkud. Položila jsem se na kraj, co nejdál od něj. Chvíli jsem ležela v klidu. Nechtěla jsem mu udělat tu radost, abych si lehla blíž k němu, a nechala se přikrýt. Jenže pak foukl vítr a já se otřásla zimou. Uslyšela jsem za sebou tiché zachichotání a ucítila jsem jeho ruce, jak mě pevně uchopily za boky a přitáhly mě k němu. Přikryl mě dekou. Chtěla jsem se zas odsunout, ale nešlo to. On se znovu zachichotal, ruce ovinuté kolem mého pasu.
"Tohle je taky proto, abych neutekla?" zeptala jsem se ironicky.
"Ne. To je proto abys nezmrzla."
Po chvíli mě k sobě pevněji přitiskl a zabořil mi hlavu do vlasů. Takhle jsem usnula.
Z
Ráno jsem se začala ptát, sotva jsem se vzbudila.
"Tak řekneš mi, co se to děje?"
"Asi budu muset."
"To teda jo," přitakala jsem netrpělivě.
"Elfové…z tohohle lesa…jak jen začít…kdysi, když se tu objevili upíři a začali nás zabíjet a ničit les…náš svět byl na pokraji zániku, když elfové vynesli věštbu…" soukal ze sebe pomalu.
Takže jsou tu někde i Elfové…
"V té věštbě je něco jako: 'Až přijde nejsilnější upír a přivede někoho s sebou, strhne se největší bitva našeho věku.' Tak nějak, možná trochu jinak to bylo…"
Tak to zní vážně skvěle…
"A co to má co dělat se mnou?" zeptala jsem se.
Prosím, ať se mě to netýká. Prosím. Prosím. PROSÍM.
"Myslím, že ty jsi ten nejsilnější z upírů."
"Jak jsi na to přišel?"
Snad to ještě můžu vyvrátit. Nemusím to vůbec být já. Je to jen pověra. Nemusí se to splnit. Ne e. Neee. Nesmím to být já.
"Viděl jsem tě roztrhat ty upíry. Ty JSI nejsilnější z upírů!" Byl si tím jistý. Nemohla jsem nic namítnout. Sedělo to.
"Můžu si poslechnout celou věštbu?"
Musím vědět, co tam přesně je. Snad se tomu ještě vyhnu. Nechci plnit nějakou věštbu. A ještě do toho zatahovat Inku s Emmou. Koho jinýho bych do toho taky stáhla že jo?
"Musíš najít Elfy, ale nikdo neví jak nebo kde je hledat. Prý to ví jen ten, kdo umí mluvit s květinami a stromy. Elfové jsou jako stromy. Musíš rozumět stromům a porozumíš Elfům."
No skvělý. Mluvit s kytkami. Tak to je fakt průser, protože mluvit s kytkami neumím. To bych už byla naprostej cvok.
"A nevíš, kdo umí mluvit se stromy?"
Pokud to neví, můžu to sbalit. Sama od sebe toho, kdo mluví s kytkami nenajdu. To může trvat věčnost.
"Tady nikdo," Hmmm…A jsem v háji. "ale jedna z vás tří to prý umí."
Cože?! Jedna z nás tří? Takže Emm nebo Ink mluví s květinami?! Nevím o tom! Proč mi to neřekly?! Asi je budu muset najít a na pár věcí se zeptat.
Podívala jsem se na Erika. Opětoval pevně můj pohled. Věděl, na co se zeptám. "Pomůžeš mi je najít?"
"Ano."
Z
Brána Světů. Stáli jsme před ní. Opatrně jsem se ho chytila za paži. Bála jsem se. Měla jsem strach, co se stane, až tou prokletou bránou projdu znovu.
"Upíří o té věštbě vědí?" zeptala jsem se, abych přehlušila tlukot vlastního srdce, které splašeně bilo, Taky jsem musela zjistit co nejvíc informací o té věštbě. Možná jsou Em s Inkou v nebezpečí.
"Ano, ví o ní."
Proč vždycky odpovídá s takovým klidem? Copak nezná emoce?
"Takže teď… můžou být před náma? Je možný, že už Em s Ink hledají?"
Jenom to ne! Měli by je mnohem rychleji než mi!
"Ano, je to možné," připustil.
Nemůžu nic dělat. Musím vědětvíc
"Co přesně o té věštbě ví?"
"To, co je všeobecně známo," odpověděl.
"A to je co?" netrpělivě jsem dorážela.
"To co jsem ti říkal."
"Všechno?!" zděsila jsem se.
Ne! To ne!
"Nejspíš." Odpovídal s ledovým klidem.
"Nemůžeme jít rychleji?" Šli jsme směrem k domu, kde bydlela Em.
"Není doma," namítl klidně.
"Cože?!" To nemůže být pravda!
"Není tady, necítím ji."
Natočila jsem nos po větru. Její pach byl opravdu velmi slabý. Nevím, jak jsem to poznala, ale byl její. Nebyla tu.
Kam mohla jít, kam jen mohla jít?
A pak jsem si vzpomněla na její oblíbeny zvyk…
"Já vím kde je! V nákupním centru!" vyhrkla jsem.
"Dobře, jdeme." Vyrazil směrem k centru.
"Jak víš, kam…?"chtěla jsem se zeptat, ale on jen zavrtěl hlavou a rozběhl se závratnou rychlostí vpřed. Vrhla jsem se za ním…
Běh byl…šílený. Krajina s několika stromy, neboli silnice, lemovaná alejí a poli se nudně táhla do nedohledna, ale nám ubíhala velice rychle. Doslova kolem nás letěla nepopsatelnou rychlostí. Svět kolem byl jen šmouha…
Z
V obklíčení
U centra maličko zpomalil a na náměstí zastavil úplně. Podíval se na mě s otázkou v safírových očích.
"Kolik času uběhlo, co Em odešla z lesa?" zeptala jsem se, ignorujíc jeho pohled.
"Mnohem míň, než bys řekla."
No jasně. Zase mi odpovídá tak, abych nevěděla pravdu. Proč mi to dělá?
"Tak sakra co je za den?!" nasupila jsem se.
"Pravděpodobně neděle."
Neděle.
Podívala jsem se kolem dokola.
Jasně, támhle musí být vidět kostel a na něm hodiny… Je deset hodin. Tak to šla najisto nakupovat. Teď jenom ve kterým obchodu s oblečením ji najít.
"Podívej," upozornil mě Erik. Ukazoval směrem k podivně oděnému muži, který měl typické zvířecí rysy. To držení těla…
"Do hajzlu, upíři!" zaklela jsem. Podívala jsem se na Erika ale jeho obličej nejevil známky překvapení. Zato upír se překvapeně otočil směrem k nám. V očích se mu nebezpečně zablýsklo a zmizel mezi lidmi v postranní uličce.
"Upír nebo Emma?" zeptala jsem se.
Zlověstně se usmál a kývl. Rozběhli jsme se za vetřelcem.
Vběhli jsme do postraní uličky ještě včas, abychom zahlédli, jak mizí v další a ještě menší uličce, plné prastarých domů, které vypadaly, že už ve svém úctyhodném stáří sotva stojí. Probíhali jsme dalšími a dalšími uličkami do nejstarší části města. Náhodní kolemjdoucí, kterých tu nebylo zrovna mnoho, nám rychle uskakovali z cesty. Nepřítel nám stále unikal a já jsem byla čím dál vzteklejší, když jsme z něj pokaždé zahlédli jen mizející siluetu. Honili jsme se asi pět minut a už jsme ho téměř dohnali, když vběhl do slepé uličky, kde byla jen poměrně vysoká zeď a spousta bočních vchodů, vedoucích do starých domů. Zastavili jsme se nedaleko ústí ulice. Muž stál v jejím uzavřeném konci. Klidný.
Je v pasti!
Už jsem myslela, že ho máme.
Hahaha… Už jsi se smířil s osudem, kamaráde…, co?
Chtěla jsem si na něm vylít všechen ten vztek, který ve mně honička vzbudila. Dostat ze sebe adrenalin. Ale mýlila jsem se. Za námi to zašramotilo.
Sakra.
Když jsme se otočili, ústí ulice - naši únikovou cestu v případě nouze - zastoupilo dvanáct upírů.
Další společnost. No co. Ty ještě zvládnem. Je jich jenom dvanáct…
Pomalu jsem se připravovala k boji. Transformovala jsem svůj vztek. Cítila jsem, jak ve mně tepá síla. Nezkrotná energie. Zavrčela jsem. Pár upírů se vyděšeně přikrčilo před tou hrozbou, jiní stáli bez hnutí a ocelově chladnými pohledy na mě zírali. A pak to zavrzalo po obou bocích a z postraních vchodů se začali tiše hrnout další a další upíři…
Omyl. MY jsme v pasti.
Stáli jsme v kruhu asi čtyřiceti či padesáti upírů, kteří nevypadali zrovna přátelsky. Nejdřív se kolem nás disciplinovaně rozestavěli do kruhu, jako by je ovládala nějaká vyšší síla.
Maminko. Pomoc.
To, jak byli tišší, klidní, chladní, mě opravdu děsilo. Neměli strach, necítili vztek. Jako by je ovládal někdo, kdo teď všechny emoce zakázal. Alespoň tak mi to připadalo. Divné. Upíři se přece chovali jako zvířata, když jsem s nimi bojovala. Vrčeli, zastrašovali, dávali najevo vztek a podráždění…
Tohle bude hodně špatný…
Popravdě to s námi vypadalo dost bledě. Upíři se blížili ze všech stran. Kruh se zmenšoval. Ať jsem se rozhlížela, jak jsem chtěla, nikde jsem neviděla slabinu. Byli jsme obklíčení a z tohoto smrtícího kruhu nebylo úniku.
Tentokrát mi můj Anděl strážný nepomůže!
Jen pomyšlení na něco takového bylo nesnesitelné.
Upíři se přibližovali. Erik se otočil na opačnou stranu a opřel se zády o mě. Vydal ze sebe příšerné zavrčení, ale tohle zastrašování bylo k ničemu a naši nepřátelé to dobře věděli. Napodobila jsem ho. Jeden z upírů naproti mně se pousmál odhalil špinavé tesáky.
Jsme mrtví.
A pak se naprosto nečekaně ozvalo další zavrčení. Bylo mnohem hlasitější a mnohem mnohem hrůzostrašnější než všechny předešlé. Všichni se otočili po zvuku… ´
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Můžete prosím okomentovat můj výtvor?

Super 39.3% (11)
Dobré (v rámci možností) 21.4% (6)
Ucházející 10.7% (3)
Nic moc 10.7% (3)
Hrozné 7.1% (2)
Absolutně příšerné 10.7% (3)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama