Legenda ( část šestá )

13. srpna 2008 v 15:31 | Elfrída |  Moje tvorba - básnický a spisovatelský apendix
Co bude s Erikem a Nikki? Co dělá Emma s Inkou mezotím co Nikki zmizela? :
´ Už jsme běželi spoustu hodin. Mezitím jsem si zdřímla. Nejspíš už byl další den, asi bůhvíkolikátý ode dne, co začaly moje trable.
Najednou mě přes nos praštil nepříjemný pach. Bylo to jako… krev. To mohlo znamenat jedině upíry. Ale bylo to silné. Muselo jich být hodně.
"Upíři loví ve skupinách?" zeptala jsem se.
"Cože? Jak jsi na to…"
"Tak dělej," zavrčela jsem netrpělivě.
"Ne. Sami." Jeho výraz byl udivený.
"Proč by se dali do skupiny? Musí mít dobrý důvod, ne?" čerpala jsem z legend, o nichž jsem četla.
"Asi by se dali dohromady, kdyby chtěli zničit někoho mocného…"
"Honem!" vykřikla jsem a seskočila z jeho náruče. Dopadla jsem na všechny čtyři ale ihned jsem se narovnala a rozběhla se za pachem, který mě dráždil v nose. Rozběhl se za mnou a po chvíli taky zavětřil a nejspíš to i ucítil. Běželi jsme lesem a pach krve byl silnější a nechutnější. Někdo zavolal mé jméno. Ten hlas zněl povědomě…
A pak jsem to uslyšela. Temné, lačné, hrozivé, děsivé zavrčení. Svolávali se. Na oběd. Rozhrnula jsem křoví a spatřila ten "oběd".
Uprostřed kruhové mýtiny tam stála, upíři se k ní blížili ze všech stran, a ona tam jen tak stála…
"Emmo," zašeptala jsem. Moje malá nevinná kamaráda vyděšeně šeptala nějaké hlouposti, ale kdyby nezakopla, nevadilo by mi to. Jeden z upírů se otočil po větru… Viděl mě. Pomalu se přiblížil Emmě.
"Eeem!" můj výkřik se zařízl do vrčení hladových upírů.
To nemůžu stihnout! Kousne ji ! Ne! To nedopustím!
"Nikki!"
Je v úzkých. Už je skoro mrtvá. Musím to stihnout!
Moje tělo se napjalo a já jsem se odrazila a přeletěla jsem poslední vzdálenost, co mě dělila od toho, abych zachránila svoji kamarádku. Srazila jsem upíra na zem a vytasila jsem drápy.
Emmo, utíkej!" poručila jsem Em. Nechtěla jsem, aby to viděla. Musela jsem ho roztrhat. Navíc to tu pro ni bylo příliš nebezpečné.
"Bez tebe nikam nejdu," odporovala mi tvrdohlavě. Další upíři se k ní rozběhli ze zadu.
Jestli nevypadne, dostanou ji.
Ten pode mnou se začal vzpírat. Uštědřila jsem mu pořádnou ránu a sekla drápy po dalším, který se nenápadně plazil kolem mě směrem k Em.
"K sakru poslechni mě! Alespoň jednou v životě mě poslechni a vypadni odtud!" vztekle jsem zaječela.
"Ne," odsekla, ale kluk, který zatím omráčil několik upírů na kraji mýtiny, na které jsme byli, teď chytil Emmu a odnášel ji pryč.
Upír, kterého jsem omráčila se znova probral, ale tentokrát jsem neměla slitování. Vražedně jsem vycenila zuby a s hrozivým zavrčením jsem mu je zaryla do hrdla a pak jsem v rychlém pohybu prudce trhla hlavou… Další zrůda na mě skočila zboku. Převalila jsem se na ni a rozsekla jsem jí drápy hlavu. Každého upíra, co se mi dostal do cesty jsem roztrhala na kusy.
Už jsem myslela, že na mýtině jsem skončila, když se ke mně přiblížila smečka pěti upírů. Měli zvláštní držení těla, které ovšem nebylo nic oproti vzhledu. Dlouhé rozcuchané hnědé vlasy, spadající po zádech až do pasu, zářivě žluté oči, dlouhé šaty, roztrhané od větví stromů a keřů, špinavé od odpočinku na zemi. Podle toho, co jsem viděla, jsem soudila, že ve smečce jsou tři ženy a dva muži. Jeden z nich se ke mně přiblížil.
"Jsssi mrtvá, ssslečinko," usykával a jazyk se mu viklal.
"Nemyslím," zavrčela jsem temně.
Najednou provedl prudký výpad, podobný útoku kobry. Trochu mě překvapil, ale stihla jsem uhnout. Zato hada to přímo vyvedlo z míry.
"Máššš šššštěssstí."
Zničehonic jsem po něm sekla drápy. Chtěl uhnout a já stočila drápy na opačnou stranu. Udělal chybu. Zasáhla jsem ho do krku. Využila jsem jeho oslabení a vrhla jsem se na něj. Zaryla jsem drápy podruhé a tentokrát už měl ten had smůlu.
Teď zaútočila žena. Vypadala jako matka těch dalších dvou. Její vzhled se podobal kobře indické. Krásná a smrtonosná. Útočila opakovanými výpady a zaháněla mě do kouta. Kdybych se nechala, zahnala by mě tam a pak by mě uštkla. Pomalu mě těmi výpady hypnotizovala. Alespoň mi to tak připadalo. Snažila jsem se vzpamatovat, ale čím dál víc jsem se zamotávala do její sítě, ochromená hypnotizujícími útoky. Ještě kousek a měla mě tam, kde mě chtěla, ale já jsem zahlédla svého zachránce, toho kluka. Začal se odvážně prát s druhým upírem. Vzpamatovala jsem se z hypnotických útoků té ženy a s vrčením se po ní vrhla. Už si myslela že mě má a nečekala útok. Měla smůlu.
Zbývaly ty dvě holky, co vypadaly jako dvojčata, dcery té kobří ženy. Byly jiné než ona. Měly spíše vlčí rysy. Šedé vlasy, žluté oči, bílé tesáky. Útočily zároveň, spolu. Byly skvěle sehrané. Nebýt mého zachránce, který se přiřítil v pravou chvíli, byla bych nahraná. Spolu už jsme ty dvě zvládli. Celá smečka padla.
Můj instinkt byl silnější než já a donutil mě stopovat další mrchy, které se rozprchly. Kluk mi pomáhal. Několik jsme jich našli a nedopadli o moc líp než ti před nimi. Celkem asi dvacet upírů jsme roztrhali a zničili. Zbytek nám utekl.
Pak jsem se rozběhla spolu se svým přítelem k jeskyni, kam hodil Em.
"Jméno," zeptala jsem se ve spěchu. "Musím vědět, jak ti říkat. Tam jsem potřebovala pomoc. Nemohla jsem tě zavolat."
"Jsem Erik."
Doběhli jsme k jeskyni.
"Co tu děláš?!..."začala jsem, ale pak jsem si všimla opuchlých očí, které byly u Emmy neobvyklé. "Tys brečela?"
"Zrovna přívětivě mě nevítáš! Víš, jak jsem se o tebe bála?!"
"Promiň Emmo," zavrčela jsem vztekle. " Jdi odsud. Tady to pro tebe není bezpečné." Můj hlas byl nabitý vnitřní energií. Hypnotickou energií.
"Bez tebe se nehnu ani o píď!"
"Myslíš, že tě tu nechám zemřít?!"
Vztekle se na mě podívala. Moje oči ji silně hypnotizovaly.
"Měla by vědět pravdu," ozval se Erik a přerušil mě. Em uhnula pohledem.
"Máš pravdu," uklidnila jsem se. "ale jakou cenou zaplatí za to, že to bude vědět?"
"Je to tvá kamarádka. A navíc, věštba se začíná plnit, nemáme čas. Blíží se to. Cítím to."
"Já žádný prdy necítím a chci vědět co se tu děje!" vztekala se Emma.
"Prosím tě uklidni se,"ztišila jsem ji, ale koutky mi ujížděly nahoru.
"Tak co bude?!"
Erik pomalu odešel a ještě párkrát se na mě podíval.
"Nová známost? Není jako Edward, že ne?" Edward… hrdina knížky Stmívání od Meyerové… byl to upír…
"Co? Edward? To je teď jedno. Asi bych ti měla něco vysvětlit."
"No to bych prosila!"
"Víš…nevím, kde začít."
Mám jí říct všechno? Teď asi ne. Ne všechno a ne hned. Nejdřív se s tím musím sama srovnat.
"Začni třeba tam, jak je, že jsi upír," řekla s kamennou tváří.
"Nejsem upír," ohradila jsem se podrážděně "jen poloupír."
Co si to o mě myslí? To snad ne. Ona mě považuje za jednu z těch…
"Jo tak jenom, no," řekla jedovatě.
To snad nemyslí vážně!
Vztek ve mně už už vytryskl. Ne. Nemohla jsem vybuchnout. Musela jsem se ovládnout. "Emmo, prosím tě nech si to! Ono to není jen tak! Ty to nevíš, ale já už se nemůžu vrátit mezi lidi! Alespoň ne teď. Nemůžu…" zadrhla jsem se.
"Nikki…Promiň, já…Prosím tě…Odpusť…To znamená…Že…nebudeš chodit do školy? Že budeš jen "tady"?"
Kývla jsem. Ano.
Tedy nejmíň do doby, dokud se nebudu ovládat.
"Co tu ještě kromě upírů a poloupírů je?"
"Nevím jistě… Strážci, zvířata…"
"Strážci?" zopakovala.
"Hlídají bránu mezi tímhle a naším světem. Teď už lidský svět ani nemůžu považovat za svůj… nepatřím tam…" Hlas se mi zlomil, když jsem to vyslovila.
Sama tomu ještě nevěřím. Ano jsem…jiná, ale upír či poloupír?
"Takže už se nevrátíš? Vůbec? Už nikdy? Co budu dělat, hm?"
"Možná se uvidíme. Určitě se uvidíme, ale musíte mi nechat čas. Ty se teď rozhodně vrátíš. Ink tam nemůže zůstat sama."
"Můžeme tě navštěvovat," navrhla.
Bláznivé dítě!
"Na to ani nemysli. Jako by to dnes nestačilo…" zchladila jsem ji ostře a můj hypnotický pohled zase zapracoval.
"Uklidni se! No… To přece nejde!"
"Půjde to. Jen mi musíte dát trochu času. Musím se s tím sžít."
Snad se mi to povede. Nemůžu je nechat na holičkách. Jedna je příliš uzavřená před světem a zůstala by sama a druhá je tak trochu naivní dítě. Nemůžu je tam nechat.
"Jak dlouho jsi…to co jsi…?"
"Třetí…já…nevím…"
Jak dlouho jsem vlastně byla mimo? Neřekl mi to…
"Haluz."
Jo, jasně. Haluz. To je to pravý slovo, když se z někoho stala stvůra…
"Tak pojď, doprovodím tě. Pokusím se přijít co nejdřív. Opravdu. Slibuju."
Slibuju. Pokusím se.
Pomalu vstala a podala mi ruku. Vedla jsem ji k hraničním kamenům a cestou dávala pozor na stíny, které nás provázely.
Jen si zkuste zaútočit a nadělám z vás kaši! Hnusný zrůdy!
"Ještě…"začala jsem těsně před branou " neříkej o tom Ink. Řeknu jí to sama."
Přikývla.
Ano. Řeknu jí to sama. Řeknu jí, co jsem.
Bolestně jsem se usmála.
Děkuju ti.
"Ahoj, Em."
"Ahoj." Prošla branou. Ještě jsem viděla, jak se otočila a když mě neviděla, otočila se zpět a pomalu odcházela.
Už jí nic nehrozí. Je v bezpečí. Prozatím… ´
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Můžete prosím okomentovat můj výtvor?

Super 39.3% (11)
Dobré (v rámci možností) 21.4% (6)
Ucházející 10.7% (3)
Nic moc 10.7% (3)
Hrozné 7.1% (2)
Absolutně příšerné 10.7% (3)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama