Legenda ( část pátá )

12. srpna 2008 v 15:16 | Elfrída |  Moje tvorba - básnický a spisovatelský apendix
Další pokračování... mezi Erikem a Nikkou? Jak se Nikki srovná s tím, že je upír a musí pít krev?
´"Nic s tím nemůžu dělat," řekl vyrovnaně, když jsem se od něj odvracela a nevšímala si ho i druhý den. "Když už se tak bavíme o jídle… Pojď, najíme se." Nadhodil s úsměvem a rozběhl se pryč.
"Heeej…" křičela jsem na něj. On běžel dál. Rozběhla jsem se za ním. Po chvíli zpomalil a prohnul záda, obličejem vzhůru. Začenichal…
No to snad ne! Vypadá jako zvíře. A přitom je tak krásný. Vypadá jako člověk a naopak, vůbec se mu nepodobá. Je jako lovící kočka. Krásná, vychytralá a smrtonosná.
Ohrnul rty a zavrčel. Taky jsem to cítila.
Panebože. Je strašlivý. A nádherný. Jako bůh.
Prohnul se v zádech a pomalu se plížil někam mezi stromy. Pak se mu z hrdla vydralo další zavrčení a jeho svaly se napjaly když skočil na bezbrannou laň a přitlačil ji k zemi. Ta se pod ním svalila na zem a škubala sebou, když jí zaryl špičaté zuby do kůže na krku a pil její krev. Laň sebou párkrát cukla a vydechla naposledy. Udělalo se mi mdlo z toho pohledu. Obrátila jsem se a rozběhla se pryč. Pootočil hlavou a viděl, že utíkám. Zvedl se rychlím pohybem na nohy a dohnal mě.
"Proč utíkáš?" zeptal se klidně, krev mu ještě odkapávala od úst a ze špičatých zubů.
"Je mi z tebe zle."
"Musíš jíst. Nelovím lidi. Musím lovit zvěř. Nebo bys raději lidskou krev?"
"Nebudu pít krev."
"Musíš. Nebo…"
"Nebo…?"
"Zemři."
"Dobře. Řekni mi jak. Upíra přece nejde zabít jen tak… myslím."
"To neudělám. Nedovolím ti zabít se."
"Jak to chceš udělat?"
"Takhle…" a chytil mě za ruce a škubl mnou, jako bych byla hadrová panenka.
"Pust!" zavrčela jsem a vytrhla jsem se mu. Koukal na mě a v jeho pohledu byl náznak strachu a údiv.
"Jak jsi to udělala?"
"Co?" nechápala jsem.
"Vytrhla ses mi. Myslel jsem, že jsem ti drtil ruce, když jsem tě předtím držel."
"Nevím."
"Máš neuvěřitelnou sílu. Dost na to, že jsi upírka. Jsi první a silnější než někteří upíři." Zamyšleně na mě hleděl, jako by se díval někam skrze mě. Snad vzpomínal, nebo… Už mě to nebavilo, koukat na něj, když tam stál a byl mimo sebe.
"Tím líp," řekla jsem a rozběhla se pryč. "Alespoň se snadněji zabiju."
Zase mě dohonil a tentokrát byl jeho stisk pevnější. Prala jsem se s ním. Podrazila jsem mu nohy a on spadl. Samozřejmě mě vzal s sebou. Váleli jsme se v trávě a snažili se jeden druhého dostat na záda. Přerývavě jsem dýchala, namáhaná úsilím ho pokořit. Srazil mě ze sebe a vyrazil na mě s hrozivým zavrčením. Najednou se ve mně něco vzedmulo. Moje rty se proti mé vůli děsivě ohrnuly a vydralo se zpod nich nebezpečné temné zavrčení. Kluk sebou cukl a zadíval se na mě. Už jsem se neovládala. Šla jsem mu po krku a on to věděl. Pak, aniž bych to předvídala, na mě skočil a přitiskl mě k zemi. Ohnala jsem se po něm zuby, ostrými jak břitvy a špičatými jako… no upíří zuby. Uhnul taktak a přitiskl mi svou hlavu na krk. Nemohla jsem se pohnout. Vrčela jsem a škubala sebou, ale nemohla jsem ho ze sebe shodit. Vztek a chuť ho kousnout, ublížit mu, ze mě pomalu vyprchávala. Dýchala jsem klidněji a pomaleji. Pořád mě držel u země a měl hlavu na mém krku. Trochu mě to omezovalo v dýchání.
"Už mě můžeš pustit," zasténala jsem. Všechno mě bolelo.
"Vážně?" zaznělo se smíchem.
"To nemyslíš vážně! Heeej! Puuust!" Dýchalo se mi dost špatně.
"A proč? Mě se to líbí," popichoval mě. Ležel na mě a mačkal mě k zemi. Chtěla jsem ho pořádně praštit, ale moje zápěstí vězela v jeho železných rukách.
"No tak nešaškuj," prosila jsem, ale on se jen zasmál.
"Co mám udělat, abys mě pustil?" zeptala jsem se poraženecky.
"Nooo… třeba bys mohla jít se mnou za Strážci a bydlet se mnou a vařit mi a prát a uklízet…" smál se melodickým smíchem.
"Ha-ha-ha…" moje ironie byla zřejmá. "Už mě pustíš?"
"Ne."
"Baví tě to hodně?"
"Samozřejmě. Jinak bych to nedělal." Smích.
"Bolí mě to." Tohle zabralo. Vstal a zvedl mě.
"Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě, když viděl jak se kácím zpátky k zemi a zachytil mě.
"Ne." Pravda.
"Ponesu tě."
"Kam jdeme?"
"Můžeme jít ke Strážcům."
"Hmmm. A co tam?"
"Uvidíme," řekl a rozběhl se lesem se mnou v náručí. Bylo to zvláštní, jakou rychlostí les kolem ubíhal… ´
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Můžete prosím okomentovat můj výtvor?

Super 39.3% (11)
Dobré (v rámci možností) 21.4% (6)
Ucházející 10.7% (3)
Nic moc 10.7% (3)
Hrozné 7.1% (2)
Absolutně příšerné 10.7% (3)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama