Legenda ( část devátá)

18. srpna 2008 v 19:12 | Elfrída |  Moje tvorba - básnický a spisovatelský apendix
Další a zatím poslední pokračování příběhu Nikky a Erika...:
Z
Podívala jsem se na kostelní hodiny. Teď je tři čtvrtě na jedenáct.
"Takže, je tři čtvrtě na jedenáct, takže by mohla být někde, kde by si mohla dát oběd, až bude chtít." To jsem si říkala sama pro sebe. Pomáhá mi to si ujasnit fakta. Kluci to zřejmě berou jako problém, který mají vyřešit.
"Takové místo neznám," rozhodil Erik bezradně rukama.
"Ale já jo," usmála jsem se. "Olympie."
"Kde to…" chtěl se zeptat.
"Pojď!" křikla jsem přes rameno.
Olympie. No jo, ale kudy se tam šlo. Em tam chodila každou chvilku, nakupování je její koníček a zrovna tak móda, ale já se v tom nevyznám ani trošku. Vůbec nemám páru, kudy přesně se tam jde. Myslím, že po hlavní. Mělo by to být trošku dál od centra, aby se tam lidi v autech moc nemuseli motat. Pokud se nepletu, mělo by to být na severním konci města. A to je pro mě menší problém… Kde je sever?! Jó, to kdybych tak věděla. Dobře, co by řekla Felicité? (Felicité je moje oblíbená postava z knížek. Je to obyčejná holka ale její normální vlastnosti a její intuice, nebo-li šestý smysl, z ní dělají někoho naprosto výjimečného.) Jasně, řekla by: Řiď se svou intuicí. Jenže to taky byla ona, kdo se ztratil, když se měl sám vrátit do tábora… No tak jo, nakonec si cestu našla… Tak dobře, řiď se intuicí. Ukaž co umíš, Nikki.
Odbočila jsem vpravo.
Támhle je konec uličky. Už vidím ten volnej prostor za městem. Tamhle odtud už to musí být vidět.
Doběhla jsem na konec uličky a rozhlídla se.
Jejda.
"Ehm… možná jsem si spletla směr…"
Pane Bože, proč zrovna já?
"Já jsem myslel, že spěcháme…" ušklíbl se Erik.
"Jo, tak se tu orientuj sám!"
"Dobře dobře, klidu, ano? Řekni, kde má ta tvoje Olympie být?" zeptal se smířlivě.
No jasně, pane dokonalý! Samozřejmě! Řekni kde to je a já tě tam zavedu ty hloupá hloupá holko, viď?
"Mělo by to být na severu," ucedila jsem mezi zuby.
Při pohledu na můj výraz mu ujížděly koutky.
"Hahaha! Jdi k čertu! Já za to postě nemůžu!"
Ach jo. Proč mi musejí vyhrknout slzy vždycky, když se cítím tak vzteklá a bezmocná?
"Nebreč. Tím Emmě nepomůžeš. Raději utři slzy a pojď."
Otřel mi rukou slzy a táhl mě za sebou pryč.
"Takže, tamhle to je ono?" zeptal se, ukazujíc směrem na rozlehlou budovu s velkým parkovištěm, z jedné části nedostavěnou.
"Jo, to je vono."
"Tak jdeme."
"Cítíš ji tady?" zeptal se mě o pár minut později.
Nasála jsem nosem vzduch. Nic.
Á, to není možný. Musela tady být!
Znovu jsem to zkusila.
Do prčic to není… počkat… to je její parfém! Už to mám.
"Tudy," chytla jsem ho za mikinu a táhla ho davem směrem ke schodům a po schodech nahoru.
Mimochodem, zmínila jsem se o tom, že teď měl na sobě najednou značkový džíny a mikinu s velkým nápisem?
Při pohledu do jedné zrcadlové stěny jsem se málem zasekla, protože můj zrcadlový obraz měl na sobě super džíny se spoustou trhanců a odřenin, tričko na jedno rameno a frajerský šátek. Naštěstí jsem to rychle zamaskovala tak, že jsem ho prostě táhla dál.
"Tak už víš, kde je?" zeptal se mě po pěti minutách marného bloudění po obchoďáku.
"Ne," přiznala jsem.
Prošli jsme už snad všechny obchody s oblečením, několik obchodů s bižuteríí a zlatnictví, obchody s kosmetikou i nejlepší restauraci.
"Kam tě vede její stopa?" zeptal se Erik.
"Do té nedostavěné část. Támhle," ukázala jsem směrem, kam jsem myslela, že stopa vede.
"Tak proč tam nejdeme?"
"To je hloupost. Co by dělala v nedostavěné části?" namítla jsem. "Ona by tam nelezla…" Nestačila jsem to doříct, když se z oné nedostavěné části ozvala slabá ozvěna padající zdi…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Můžete prosím okomentovat můj výtvor?

Super 39.3% (11)
Dobré (v rámci možností) 21.4% (6)
Ucházející 10.7% (3)
Nic moc 10.7% (3)
Hrozné 7.1% (2)
Absolutně příšerné 10.7% (3)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama