Legenda ( část čtvrtá )

11. srpna 2008 v 21:07 | Elfrída |  Moje tvorba - básnický a spisovatelský apendix
Takže na požadavek příznivců tu mám další kousek, mám něco málo napsaný tak to sem můžu zatím dodávat pokud se někomu bude chtít to číst... Mno, jako vždy, komentáře vítám a jako přemrštěně hrdý autor Xo) odmítám přílišnou kritiku... Ne, beru kritiku taky, samozřejmě, chybama se člověk učí... Takže tady to je:
´"Jak ti je?" zeptal se tiše, když jsem se znovu probrala. Ležela jsem pod měkkou dekou a on seděl na kraji té deky, otočený ke mně.
Kde se tu vzala deka?
"Skvěle," ucedila jsem sarkasticky.
Au…moje hlava.
Usmál se a pohladil mě po vlasech.
O co se to snaží?! K sakru, šíleně mi třeští hlava.
"Jsem rád že žiješ. Víš, byla jsi tak dlouho mimo…Už jsem myslel, že jsem tě…" nedořekl to.
Co? Cože? Kdo, co? Proč? O čem to mluví…
Byla jsem úplně mimo, ale vzpomínky se rychle vrátily na svoje místo…
"Jak dlouho jsem spala?" zeptala jsem se s lehkým podtónem ironie.
"Dlouho."
Naprosto přesná odpověď…všechno je jasné…
"Zvládla jsi to," řekl po chvíli.
"Jooo… ale znova bych to nikdy neudělala. Zvlášť teď, když vím, co to obnáší," opáčila jsem.
"Víš… to, co jsi křičela…" začal nejistě.
"Myslíš to, co jsem křičela, když jsi mě držel?"
"Ano."
A jéje…
"Nic z toho jsem nemyslela vážně. To jsi snad pochopil?"zeptala jsem se udiveně.
"Nooo… nevěděl jsem jistě, jestli všechno, co jsi říkala… Mrzelo by mě, kdybys…"
On… neví co říct.
"Hele, byla jsem mimo. Nemyslela jsem nic z toho vážně. Tak si s tím nedělej hlavu. Spíš já bych se měla ptát, jestli jsem byla hodně hnusná a omlouvat se, ne ty."
"Dobře. Hodně jsi křičela… bylo to… moc zlé?" zeptal se opatrně.
"Ne. Užívala jsem si to." Zase sarkasmus. Zasmál se svým nádherným ulehčeným smíchem nad tónem mého hlasu. Taky jsem se usmála, i když můj úsměv byl mnohem slabší…
"Už je ti líp? Můžeš vstát? Jestli ano tak půjdeme odsud."
"Jasně. Půjdem… A nevíš tak náhodou, kam bych asi tak mohla jít?"
Proč to má někdo tak lehký?
"Uvidíš," odpověděl s tajemným úsměvem. Trochu jsem zavrávorala, když jsem se zvedala. Podržel mě a já jsem opatrně šla vedle něj.
"Chci zpátky," řekla jsem po chvilce.
Střelil po mě nevěřícný pohled. "Myslíš to vážně?"
"Jasně že jo!"
"Copak tys neslyšela, co jsem ti říkal předtím?"
"Jo, slyšela, ale říkal si… že bych mohla… chvíli…"
"Aha tohle. Ano, mohla bys, ale jen chvíli, než bys dostala hlad, pak bys začala shánět krev nejdřív lidským způsobem, pak tím druhým."
Tak to by byla katastrofa.
"Jak dlouho… by trvalo… než bych… měla… hlad?"
Proč to neumím říct normálně?
"To nevím. Týden, možná dva. Záleží to taky na tom, jak dlouho se uhlídáš."
Ticho.
"Jak to, že když jsem se včera vrátila, bylo tak málo hodin?" položila jsem první otázku, která mě napadla, protože se mi nelíbilo ticho, které vládlo.
"Hmmm… nevím, jestli to pochopíš, tím spíš, jestli tomu budeš věřit… Ale teď jsi v jiném světě," odpověděl váhavě.
"Cože?"
"Prošla jsi bránou mezi tvým a mým světem. Tady čas plyne jinak než ve tvém světě. Proto, když ses vrátila tam, bylo tolik hodin, kolik jsi chtěla," pokračoval.
"Pověz mi něco dalšího o té bráně," žadonila jsem.
"Hmmm… co ti mám říct. Vím jen to, že je brána mezi mým a tvým světem. Nikdo kromě pár vyvolených by neměl nikdo vědět kde. Teda… pokud nás nesledují. My ji hlídáme a staráme se o ty, kteří jí prošli. Vlastně se potloukáme kolem. Hlídáme, aby se nestalo nic těm kteří se sem dostanou náhodou a aby se k vám nedostal nikdo…odsud. Většinou nám říkají Strážci brány."
"Hmmm…" přemýšlela jsem nad tím, co právě řekl. Nespěchala jsem, všechno jsem pečlivě promýšlela. " Kolik vás Strážců brány je?"
"Je nás patnáct." Zazněla jeho okamžitá odpověď.
"Říkal jsi," vyptávala jsem se dál, "že se staráte o ty, kteří se sem náhodou dostanou - jak? A taky, co děláte, když se někdo odsud dostane do našeho světa?"
"Jsi pořádně zvědavá," usmál se. Jeho úsměv byl přímo kouzelný. Nemohla jsem od něj odvrátit oči. "Vlastně najdeme ty, co se sem zatoulali a nějak je vyprovodíme zpátky."
"Nějak vyprovodíte?" zeptala jsem se s důrazem na slovo nějak.
"Nooo…" zaváhal, "někdy je musíme trochu postrašit."
"Takže vyděsit k smrti," upřesnila jsem jeho odpověď.
"Ne, to ne…"
"Ale jo. Ti, co se vrátili z lesa se úplně zbláznili," oznámila jsem mu tónem, který naznačoval, že vinu házím na něj.
"Víš, někdy nemáme nevybranou, zvlášť, když kolem slídí takové stvůry jako ten, který…" odmlčel se. Otočila jsem se jinam.
"Co děláte s těmi, co se dostanou k nám?"
"Vydáme se na lov." Jeho hlas byl teď temný a plný hněvu. Polekaně jsem se k němu otočila, ale nezdálo se, že by se zlobil na mě.
"Ale…proč na lov?" nechápala jsem to.
"Jestli myslíš, proč je jdeme rovnou lovit, tak bys měla vědět, že ti, co mají dobré úmysly, by Bránou nikdy neprošli. Nemají k tomu závažný důvod. A když ano, doprovází je někdo ze Strážců."
"Co jste vlastně vy Strážci zač?" zeptala jsem se po chvíli.
"Jak to myslíš?" zeptal se trochu udiveně.
"Totiž… Vy nejste lidi, že ne?" upravila jsem svou otázku.
Zaťal ruce v pěst a neodpověděl. Nevěděla jsem proč, ale tušila jsem, že na tohle jsem se ptát neměla. "Promiň…Nechtěla jsem tě…" omlouvala jsem se tiše.
Šli jsme mlčky dál. Za nějakou dobu, která mi připadala jako celá věčnost se zeptal: "Co budeš teď dělat? Myslím, ke komu se přidáš?"
"Ehmmm…nechápu, jak to myslíš."
"Myslím, jestli se přidáš k upírům, nebo…" nechal otázku viset ve vzduchu.
"Já nevím… Podle toho, jaký mám možnosti…" váhala jsem s odpovědí.
"Je tu spousta lesních tvorů. Najdeš tu i nějaké lidi, ale vzhledem k tomu, že za několik dnů budeš jíst krev, nemyslím, že by ses mohla přidat k nim."
"Cože? Krev? To snad ne!" začala jsem bláznit.
"Říkal jsem to přece už několikrát. Co myslela, že budeš jíst?"
"Já nevím…"
"Teď jsi napůl upír…"
"Jo, jasně. A co jíš ty?" zeptala jsem se naštvaně.
Upřeně se na mě zadíval. "Co myslíš?"
Ten tón se mi nelíbí…
Zamyslela jsem se.
Co je vlastně zač? Nevím… Ta zrůda říkala, že nebude bojovat s dalšími upíry… Upíry
"Ty… krev?" zeptala jsem se zhnuseně. Přikývl.
Z
"Hele, no tak, neblázni," řekl prosebným tónem, když jsem si odmítala lehnout k němu na deku, na které jsme měli spát, a která vypadala jako obří spací pytel, bylá hooodně moc tlustá a neuvěřitelně měkká. Taky se mi líbilo, že ji vyčaroval bůhvíodkud. Vlastně jsem se k němu odmítala přiblížit na menší vzdálenost než půl metru. (Což bylo někdy dost nepraktické, třeba když jsem kvůli tomu musela obcházet keře a tak dále…)
"Jdi ode mě dál," zavrčela jsem tónem, ve kterém bylo patrné, že ho považuji za stejnou zrůdu, jako byl ten, co mě kousl.
"Prosím."
Cože? Tak on mě prosí. No podívejme se. A proč? Aby si taky pochutnal na mé teď už poloupírské krvi?
"Ne, díky."
Pohled jeho smutných očí mě doslova ničil.
Proč mi to dělá?
Chtělo se mi brečet. Nevěděla jsem, co dělat.
Mám mu věřit, nemám mu věřit?
Nakonec to vyřešil on, když vstal, pomalu přešel ke mně a navzdory mým protestům mě se slovy: "Musíš si alespoň trochu odpočinout a vzpamatovat se." , vzal do náruče, odnesl k tomu 'spacáku' a opatrně mě na něj položil. Okamžitě jsem si sedla a odmítala se znovu položit. On si lehl vedle mě a omotal mi jednu svou dlouhou ledovou ruku kolem pasu.
"Kdyby tě náhodou napadlo, že utečeš," vysvětlil mi.
A tak jsem tam tak seděla a nevěděla, co dělat s tím vším, co mě potkalo.
Takže, co teď? Vlastně ani nevím, kam jdeme. Neřekl mi to. Co můžu dělat? Mohla bych prostě jít s ním a vyzvídat. O tomhle světě nevím nic. Vůbec nic. Mohla bych se přidat k těm Strážcům. Snad. Pak bych zůstala s tímhle klukem. Jak se vlastně jmenuje? Neřekl mi to. Neznám ani jeho jméno a myslím na to, že bych s ním mohla zůstat. Jak naivní a hloupý. A navíc, co Filip? Nemůžu na něj prostě zapomenout. Nemůžu tady zůstat. Ale on říkal, že když se naučím sebeovládání, tak bych se možná mohla vrátit…
Takhle sedět už mě unavovalo. Všechno mě bolelo a ráda bych si teď lehla, klidně i vedle něj, ale moc se mi nechtělo to přiznávat.
Pohlédla jsem na něj. Ležel vedle mě, oči zavřené, dech pravidelný, ale přesto jsem věděla, že nespí.
"Pusť mě," řekla jsem tiše.
Pousmál se. "Proč? Už chceš utéct?"
Nespí.
"Ne, nechci utíkat. Chci si lehnout."
"Vážně? Myslel jsem, že nebudeš spát a už vůbec ne vedle mě?" zase se mi posmíval.
"Prosím. Jsem unavená. Neposmívej se mi. Navíc jsem myslela, žes to byl ty, kdo pořád tvrdil, že musím jít spát," namítla jsem.
"A já jsem zase myslel, že jsi to byla ty, kdo nechtěl jít za žádnou cenu spát," odpověděl klidně a zase s tím pousmáním.
"Prosím. Vážně jsem unavená." Už jsem neměla sílu se s ním hádat, i když jsem měla chuť mu odseknout, ať si teda políbí zadní část těla.
Pustil mě a nechal mě lehnout si vedle něj. Trochu jsem se od něj odsunula, ale on si mě hned zase přitáhl k sobě a zase mi ovinul paže kolem těla.
"To kdyby sis to přece jen rozmyslela a rozhodla se, že utečeš," vysvětlil mi, když jsem se začala bránit a rozzuřeně mu nařizovat, ať se mě laskavě nedotýká.
Bránit se nemělo smysl.
Je tak blízko. Mohl by mi cokoli provést. Ublížit mi, a to nejen upířím kousnutím. Sice se mě nijak výrazně nedotýká ale přece ho cítím celým tělem jak vedle mě klidně leží a dělá že spí. Určitě to jen dělá. Je naprosto klidný a téměř se nehýbe. Jednou paží mi podložil hlavu a chytl mě za ruku, druhou mi omotal kolem pasu. Neuteču i kdybych se o to snažila. I kdyby, kam mám jít? Co dělat s tímhle šíleným životem? Ani neznám způsob, jak se s ním rozloučit…
Zkusila jsem si lehnout na záda, místo na bok. Na chvíli uvolnil paže, než je znova omotal kolem mho horkého usínajícího těla… ´
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Můžete prosím okomentovat můj výtvor?

Super 39.3% (11)
Dobré (v rámci možností) 21.4% (6)
Ucházející 10.7% (3)
Nic moc 10.7% (3)
Hrozné 7.1% (2)
Absolutně příšerné 10.7% (3)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama