Legenda (část třetí)

5. června 2007 v 23:47 | Elfrída |  Moje tvorba - básnický a spisovatelský apendix
Tak tady je třetí část mé "legendy". Snad se vám bude líbit a nebude vám připadat nudná, okoukaná, předvídatelná... Dík za výdrž všech kteří to čtou a vlastně i za kritiku... ElFrida
'...Proměna
Druhý den ráno jsem se probudila neobvykle brzy. Den předtím jsem šla spát brzo. Vlastně hned jak jsem přišla z lesa. Divila jsem se, jak se to mohlo stát, ale když jsem přišla, uběhla asi teprve čtvrthodinka od doby, kdy jsem se šla projít. I tak jsem se umyla a převlékla do pyžama. Mámě jsem oznámila, že je mi špatně (vypadala jsem tak moc bledě a nemocně, že mi máma ihned uvěřila) a šla jsem spát. Šátek, který mi dal ten kluk jsem samozřejmě nesundala ani na chviličku z krku. Spala jsem dlouho a tvrdě, ale ráno jsem oddálit nemohla.
"Uaaam…" zívla jsem. "To už je ráno?" Instinktivně jsem si sáhla na krk a ucítila jsem jemný šátek. Vymrštila jsem se do sedu.
Takže to nebyl sen. Je to doopravdy. To přece nemůže být pravda.
Jenže to bylo až moc skutečné. Jizvičky na krku mě pálily a štípaly a všechno mě bolelo. Ještěže byla sobota, jinak bych byla nahraná. Vstala jsem z postele a odšourala jsem se do koupelny. Po důkladné sprše jsem se oblékla a došla do kuchyně, kde jsem si vzala rohlík a sklenici džemu.
Haha. Konečně vím, že opravdoví upíři vážně pijí krev. Jak skvělé. Sama to přece cítím. Jídlo mi nevoní. Konečně se něco o upírech dozvím, když jsem po tom tolik toužila. Jaká ironie. Malá hloupá holka, co hltá knížky a horory o upírech a touží o nich vědět víc. Víc než je zdrávo. A pak se jí sny splní. Ovšem za jakou cenu, že? Zaplatí za to příliš mnoho…
Nasnídala jsem se, bráníc se nepříjemným myšlenkám s ostnem kruté ironie, a vrátila jsem se do pokoje. Popadla jsem první knihu, kterou jsem našla a zabořila jsem se do křesla.
Takže teď jsem nejspíš upír.
'… Kirrick seděl vysoko v koruně jasanu…'
Jak můžu být upír? Copak jsem se zbláznila? Ruplo mi v bedně? A když ne? Když je to pravda? Jak to vysvětlím holkám?
'… jehož listí ho skrývalo před pohledem zvenčí…'
Jasně, ony to zvládnou. V mezích…
'… a kde byl v relativním bezpečí…'
Ale co zbytek světa?
'… Bylo překrásné jarní ráno…'
Bude mi to někdo věřit? Hloupá otázka. Jak by mohl?
'… a Kirrick cítil téměř neovladatelné nutkání rozezpívat se…'
Jsem upír.
'… a oslavit tak konec dlouhé a ošklivé zimy…'
Takže musím pít krev.
'… Věděl však…'
To znamená, že všichni kolem mě jsou teď potencionální oběti mojí žízně.
'… jak by podobná pošetilost byla nebezpečná…'
Co žízně! Mýho hladu! Mýho šílenství!... Co je to za blbost?
'… Dny ptačího zpěvu dávno minuly…'
Budou mě považovat za cvoka? To spíš.
'… Na mlčení závisel samotný jeho život…'
Zavřou mě do blázince?
'… Už několik měsíců…'
Co se stane, když nedostanu krev?
'… byl Kirrick na útěku před nepřáteli…'
Zabiju nějakýho dozorce?
'…. Zpočátku ještě…'
Blbost. Já se přece sem už nikdy nemůžu vrátit! Ať je to pravda, nebo jsem se zcvokla, takhle tady žít nemůžu.
'… nebyly straky tak neústupné…'
Raděj zůstanu v lese. Šílená, ale bezpečná.
'… Byly od přírody líné…'
Zato ale… Odsouzená k samotě.
'… a jako mrchožrouti…'
Bez přátel.
'… si vždy mohly najít snažší zdroj potravy…'
Budu nesmrtelná jako ti upíři, o kterých jsem četla?
'… Poslední dobou…'
Osouzená na věčnost.
'… bylo ale jejich snažení metodické…'
Nesmrtelná a přece mrtvá…
S trhnutím jsem se probrala ze zamyšlení.
Co to vlastně čtu?
Podívala jsem se na obal knihy.
Hmmm. Ptačí srdce. Tak to toho zase vím.
Zaklapla jsem knihu a položila ji na stůl. Znovu jsem si lehla do postele a zahrabala se pod přikrývky. Jako bych se tím mohla ukrýt. Před vším. Před světem. Před sebou. Před tím, čím jsem.
Budu na věčnost bloudit sama lesem jen se svými černými myšlenkami. Vraždit cokoli, co potkám a pít krev.
Upadla jsem do temných snů, plných krve a smutku a zoufalství.
Z
Asi za pár hodin mě přišla máma vzbudit, tak jsem se jí zeptala, jestli můžu jít ven a po krátkém přemlouvání jsem vyrazila z domu.
Sbohem, mami.
Nechtělo se mi odejít, nevěděla jsem, jestli ji ještě někdy uvidím. Ani jsem se nemohla pořádně rozloučit.
Vrátím se. Musím. Nemůžu ji tady nechat. Nemůžu odejít na pořád. Ani se nerozloučit… S mámou, Emmou, Inkou, Filipem…
Jakmile mě nebylo z oken vidět, vyrazila jsem k lesu. Zase jsem utíkala. Jakmile jsem překročila "hranici", zpomalila jsem. Stačila chvilička, abych uviděla toho kluka. Počkal na mě a pak vyrazil pomalým krokem někam směrem do lesa.
Musí mi pomoct. Musím se vrátit zpátky. Naučím se ovládat svoje… co to vlastně je?! Pud?! Nebo jen moje představivost?! Nevymýšlím si to všechno náhodou?! Třeba… Třeba tu není… Ten kluk… Třeba se mi to jenom zdá… Toulám se sama po lese, jdu za přeludy… výplody mé přemrštěné fantasie…
Sáhla jsem si rukou na krk a nahmatala šátek. Pod ním jsem cítila dvě malé ranky, od kterých postupovala bolest a otupělost do celého mého těla. Vlastně to byl zázrak, že jsem ještě mohla jít.
Musím něco udělat…
"Tak pomůžeš mi?" zeptala jsem se netrpělivě. Podíval se na mě zvláštním pohledem. Pak jeho podmračný obličej vystřídal lehký úsměv s náznakem zamyšlení.
"Víš, je zvláštní, žes to zvládla celou noc bez pomoci. Musíš být hodně silná, abys to přemohla."
O čem to sakra mluví?
Zajímalo mě to, i když jsem měla tušení, co tím myslel. A to se mi nelíbilo mnohem víc.
"Poběž za mnou. Znám jeden jed, který to zastaví, ale pokud už nejsi upír alespoň napůl, zabije tě to. Je to risk, ale jinou naději nemáš." S těmito slovy se rozběhl někam do lesa.
Cože? Jed?! Sakra kam to letí?! Já přece chtěla…
Byl strašně rychlý.
Počkat…Takže…vážně budu…
Rozběhla jsem se za ním. K mému úžasu jsem zjistila, že to dokážu taky. Běžela jsem za ním a byla jsem jen kousíček za jeho zády. Musela jsem ale dávat velký pozor. Nohy se mi čím dál víc podlamovaly a hrozilo, že spadnu. Při téhle rychlosti bych se rozsekala o stromy. Les tu byl hodně hustý a některé větve nízko při zemi. Taky jsem musela dávat pozor, abych se o nějakou nepřerazila. To, vzhledem k tomu, že jsem se sotva udržela na nohou, ještě když jsem navíc běžela, nebylo zrovna lehké.
Najednou zastavil a já jsem do něj samozřejmě vrazila. Oba jsme spadli na zem…
Skončili jsme v zmateném klubku vedle nějakého keře s rudými květy a nažloutlými listy. Vycházela z něj omamná vůně. Tak trochu mi připomínala růže. Jako by se jejich vůně mísila s vůní vanilky.
"Promiň… Nechtěla jsem do tebe vrazit…" omlouvala jsem se, když jsem se rychle zvedala.
Sakra! Co to zas vyvádím?!
"To je dobré. Není ti nic? Měl jsem tě varovat předem. Můžu za to já." Shýbl se pro nějakou maličkou rostlinku, rostoucí kousek od toho divného keře, téměř schovanou pod jeho spodními listy. "Podívej. Tahle rostlinka se má natrhat za úplňku, což je čirou náhodou zrovna dnes, a rozdrtit. Pak se má smíchat s dalšími rostlinami a dostat do krve. To znamená, že tě znova kousnu a nějak ti to dostanu do krve. Když se to rozšíří dost rychle, zastaví to proměnu. Stejně ale už zůstaneš zčásti proměněná."
"A co mi to sakra pomůže, když tu proměnu zastavíš?" zeptala jsem se sarkasticky.
"Budeš mít svoje vlastní lidské a téměř nezměněné vědomí. Jen přibude pár nových schopností a vlastností. Tvoje tělo se zčásti promění, takže nebudeš muset dýchat."
Z výrazu mojí tváře musel poznat můj děs, ale dělal že nic. Chvíli jsem jen koukala.
To nemůže myslet vážně!
"Dobře. Můžu ti nějak pomoct?"
Co to sakra dělám?! Zbláznila jsem se! Totálně mi přeskočilo!
"Odpočiň si. Bude to bolet," řekl tiše.
On si snad ze mě dělá srandu!
Zděšeně jsem se na něj podívala. Čekala jsem, že řekne, že to byl vtip. Bála jsem se bolesti. Neřekl nic, jen se otočil, natrhal pár lístků oné rostliny a zmizel mezi stromy.
Zbláznila jsem se! Už mi ruplo v bedně.
Lehla jsem si na měkký mech a počkala, až se vrátí. Po chvilce byl zpátky s kamenným hmoždířem a dalšími rostlinkami a začal je drtit.
Tohle nepřežiju.
Zavřela jsem oči a proud chmurných myšlenek mě odnesl pryč.
Z
Vzbudilo mě lehké drcnutí do ramene. Ospale jsem otevřela oči. Ještě se mi chtělo spát. Byla jsem pořádně unavená. Ani jsem nevěděla z čeho.
"Připravená?" zeptal se a naklonil se ke mně.
Jooo, to určitě.
Rozvázal šátek, který jsem měla ještě pořád na krku. Jeho dech mi vanul na krk jako lehký jarní vánek.
"Musí to být?" zeptala jsem se slabým hláskem.
"Chceš být jako ten, co tě kousl?"
"Ne." Tohle jsem věděla jistě.
"Dobře. Klid. Nebude to tak strašné. Zvládneš to. Uvidíš," snažil se mě uklidnit. Ne že by to pomohlo.
Pomalu se ke mě naklonil.
Bojím se.
Jeho rty se dotkly horké kůže na mém krku.
Mám strach!
Cítila jsem, jak se mu rty ohrnují a moje svaly se napínají, a jeho ostré zuby se mi zabodávají do kůže na stejném místě, kde zůstaly jizvy.
Neee!
Pak mi prořízly kůži úplně a já jsem vykřikla bolestí. Bránila jsem se, ale bylo to naprosto zbytečné, jeho stisk byl jako kamenný… Na chvílí odtáhl ústa, ale pak je zas přitiskl zpátky a jako injekční stříkačkou mi napumpoval do krve něco, co strašně pálilo. Bylo to nesnesitelné. Křičela jsem a snažila se ho odstrčit, když to dělal znova a znova a palčivá bolest se stupňovala a rozšiřovala se do dalších částí mého těla. Snažila jsem se mu ublížit, kousnout ho, kopnout, bouchnout, cokoli, jen aby toho už nechal. Pak přestal, ale pořád mě držel za paže. Prala jsem se s ním. Křičela jsem na něj.
"Proč jsi to udělal?! Nikdo se tě o to neprosil! Slyšíš?! Nenávidím tě!" Umírám… "Nech mě na pokoji! Pust mě! Jsi hnusnej podrazák! Tohle jsem ti nedovolila! Zabíjí mě to! Zabíjíš mě!"
Nevydržím to… Trhá mě to na kusy…
"Nenávidím tě! Nech mě být! Kéž bych tě nikdy nepotkala! Vypadni ode mě! Táhni pryč! Nechci tě vidět! Slyšíš?! Zmiz! NENÁVIDÍM TĚ!"
Můj křik se pomalu měnil v bolestivý nářek. Nemohla jsem nic dělat. Pálilo mě už skoro celé tělo. Bylo mi špatně a chtělo se mi zvracet. Ještě pořád jsem se chabě zmítala v jeho železném stisku, jako by mi to bylo něco platné. On se na mě celou dobu díval vyrovnaným, ale přesto smutným a bolestným pohledem.
"Prosím… Ať už to přestane… Strašně to pálí… Prosím… Už dost…" naříkala jsem polohlasně. Myslela jsem, že už to nevydržím. Podruhé během dvou dnů jsem omdlévala. Bolest mě otupovala.
Jsem mrtvá.
Pak jsem ztratila vědomí úplně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ghabča ghabča | Web | 24. ledna 2008 v 15:05 | Reagovat

je to suprowý!!pokračuj s tim prosím!

2 ghabča ghabča | Web | 24. ledna 2008 v 15:05 | Reagovat

je to suprowý!!pokračuj s tim prosím!

3 Antissa Antissa | 5. dubna 2008 v 11:14 | Reagovat

No tak Elfrido, zaspala jsi dobu  nebo co?????

4 Elfrida Elfrida | 6. dubna 2008 v 11:40 | Reagovat

já se omlouvám ale asi sem to někde ztratila, až to najdu budu pokračovat, my sme totiž psaly a pak sme skončili a bez holek to nejde (Antissa a Kiwinka), to zaprvé, a zadruhé asi došly nápady

5 Maggie Maggie | E-mail | Web | 5. srpna 2008 v 14:01 | Reagovat

To je super! Vážne! Dúfam, že bude pokračovanie!!

6 Elfrida Elfrida | 11. srpna 2008 v 20:53 | Reagovat

Mno, Antissa a Kiwi by mi musely pomoct...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama