Legenda (část druhá)

25. května 2007 v 10:59 | Elfrída |  Moje tvorba - básnický a spisovatelský apendix
"Troška delší pokračování, snad se mi nevysmějete ihned… Třeba to stihnete dočíst… =)
Dobře se bavte!" ElFrida
'…Po biologii jsem si sbalila věci a připojila se k Emmě a Ince.
"Nikki, chci se omluvit za ten včerejšek…"
"Jo, já tobě taky," přerušila jsem ji.
Fajn," řekla s úsměvem a všechno bylo zase OK.
"Budem tu sedět a čumět na sebe jak srovnaný buchty v pekáči, nebo někam padáme?" zeptala se s vážnou tváří Emma, když se nic nedělo.
Jak to jen dělá? Jak může zůstat úplně vážná a říct přitom takovou kravinu?To vážně vážně nepochopím.
Emmo, proč zrovna buchty?" zeptala jsem se přitom jsem se lámala smíchy v pase.
Takovou blbost může vymyslet jen ona.
"Ink?" otočila se k Ince..
"Nejdu. Neumím konzervu." Konzerva byla zkratka konzervace neboli konverzace, což byl většinou oboustranný list hustě popsaný anglickým textem, který jsme se učili zpaměti.
"Řekni mi, kdo jo," namítla jsem.
"Učitelka," odpověděla s úsměvem Inka a šly jsme.
Zase jsme se couraly po chodbách, ale žádný dozor, co by nás poslal zpět tu dnes nebyl.
Divný.
Em se zastavila u ibišku a začala otrhávat listy.
"Emmo! Neblbni," zašeptala Ink.
"Alespoň budou mít kuchařky co vařit."
To už jsme nevydržela a s potlačovaným smíchem jsem se přidala k Em. Inka se podívala na skoro holý ibišek. "Já vás nesnáším," a přidala se.
Když jsme s kytkou skončily, zbyly na ní tři listy. Vyhodili jsme hrsti listí, co nám zůstaly v rukou do koše v nejbližší třídě. Za námi se ozvalo chichotání. Ale ne! Ve dveřích protější učebny stáli Radek, Vik a…Filip.
Byl to tak trochu můj miláček. Vypadal vážně nádherně. Měl světle blond vlasy a úžasně modré oči… poslední dobou jsem na takových típcích dost ulítávala… měl vážně moc nádherné oči… tak hluboké a … hypnotické… Ty jeho blond vlasy mu většinou spadaly do obličeje a zakrývaly tak jeho oči, ale někdy ne a pak jsem viděla ten zvláštní pohled, od nějž jsem nemohla odtrhnout oči…
Sakra, Už mi zase přeskočilo! Jsemprostě cvok. Šílenec. Magor.
Emmě se zase líbil Vik. Byl taky hezký, rozhodně sympaťák. Měl velké tmavé oči a milý úsměv, vlasy tmavě hnědé. Prostě sympaťák.
To už se Em vzpamatovala… "Chcete taky oždibat?"
Její kecy mít…
"Ani ne, ale dík za nabídku, možná ji ještě zvážím," odpověděl Vik s roztomilým úsměvem a Em pomalu tála. Ještě že už jsme mizely.
-
Oběd ve školní jídelně opět stál za to, jako ostatně pokaždé, když ho Em komentuje…
"Já nejím umělou hmotu, co se vydává za játra!" řekla zděšeně trochu hlasitěji, než by bylo nutné. Pár nejbližších se otočilo a s úsměvem čekalo, co bude dál. Jistě, tady už nás znali. Jakmile jsme začaly s poznámkami, už se celá jídelna kácela smíchy, nebo spíš ta část, co nás poslouchala a slyšela.
"Vždyť se to třese jako týden stará kupa ponožek!" pokračovala Emma. To už jsme se smály…
"Emmo, prosím tě, nedělej nám chutě," zkusila jsme ji zklidnit i když jsem smíchy nemohla.
"Zkus si k tomu čuchnout a uvidíš. Pak si stěžuj, že ti někdo dělá chutě." Pak se zkuste nesmát…
-
Pak už jen nudně pokračoval obyčejný nudný páteční den.
-
Doma jsem se jako vždycky dlouze a dlouze učila, abych měla dobré známky. Jenže dnes mi to šlo od ruky a tak jsem byla hotová poměrně brzy. Vzhledem k tomu, že jsem měla ještě čas a venku bylo docela hezky, rozhodla jsem se, že se trochu projdu.
"Mami, jdu se trochu projít," oznámila jsem mámě, když jsem procházela kolem kuchyně.
"Dobře, ale ať jsi do tmy doma," připomněla mi známou poučku.
Vyšla jsem z domu jen v kalhotách, tričku a mikině. Kam půjdu? Přemýšlela jsem. Nejblíže byl les. Byl to hodně rozlehlý a tmavý les, plný starých, velkých, pokroucených stromů. Bylo tam spoustu cestiček, vyšlapaných bůhvíkým a dřevorubci tvrdili, že se stále mění. Také se mezi lidmi povídalo, že tam straší, a lidi, vlastně ani ti nejodvážnější z dospělých, se neodvážili dál, než na několik desítek metrů od kraje lesa. Měla jsem moc ráda les. I když byl tmavý a naháněl hrůzu. Možná, jsem ho měla ráda právě proto, že mi z něj běhal mráz po zádech. Většinou jsem v lese ostražitá, protože nevím, kdy mě nějak překvapí. Tentokrát jsem ale byla tak nervózní, že jsem to ze sebe potřebovala všechno dostat a na opatrnost jsem jaksi zapomněla. Šla jsem lesem. Pomalu jsem zrychlovala, zrychlovala a zrychlovala až jsem pomalu běžela. Rozběhla jsem se a běžela jsem čím dál rychleji. Kolem mě utíkaly ponuré stromy. Tmavé šedivé děsivé stromy. Snad už byly mrtvé či co. Vypadaly čím dál děsivěji. Utíkala jsem. Před něčím. Ne, utíkala jsem za něčím. Něco mě pohánělo kupředu. Stromy byly stále hustější a kdybych se rozhlédla, zjistila bych, že tuhle část lesa, plnou nebezpečně vypadajících stromů a kořenů a větví, jsem už neznala. Ale já jsem si nevšímala ani toho. Běžela jsem dál. Víc. Rychleji. Teď už jsem běžela sprintem. Nevnímala jsem nic kolem sebe, jen běh. Už se stmívalo, byla skoro tma, ale já jsem si toho vůbec nevšimla. Běžela jsem jako o závod. Brzo jsem proběhla kolem značek, které ukazovaly "bezpečné hranice" lesa, za které nikdo nesměl. Každý, kdo neposlechl se buď zbláznil, nebo už se nevrátil vůbec. Dnes jsem si toho ale nevšímala a běžela jsem dál. Byla jsem jako posedlá.
Najednou jsem zahlédla někoho před sebou a ucítila jsem prudkou ránu, jak jsem do něj vrazila. Náraz mě odmrštil kus dál do kořenů starého dubu, vyčnívajících ze země, a já jsem pozpátku dopadla na zadek a odřela si lokty i přes mikinu, kterou jsem měla na sobě.
To teda byla šlupka. Jauvejski jauvejski.
"Hej! Ty! Jsi v pořádku?" uslyšela jsem nějaký cizí hlas. Takový hlas jsem ještě nikdy neslyšela. Ten nemohl být lidský. Byl tak jemný a měkký a sametový, ale zároveň pevný a plný autority. Zněl přímo nadpozemsky a v tuto chvíli poněkud překvapeně.
Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem nějakého kluka. Byl to ale vůbec obyčejný kluk? Měl dost vysokou postavu a byl zvláštně krásný. Jako by v té polotmě lesa zářil bledým, měsíčním světlem. Měl ostré rysy a bledý obličej, ve kterém svítily temně šedomodré a neuvěřitelně hluboké oči, nad kterými se klenulo černé obočí. Pod černými vlasy, rozcuchanými v depresivní dokonalosti kolem podlouhlého obličeje, bylo vidět vysoké bledé čelo. Oblečení, které měl kluk na sobě taky nebylo "moderní". Jeho tmavé kalhoty a bílá košile byly moc elegantní na to, aby mohly být z naší doby. Žádný přihlouplý rifle s kapsama všude kde se dá a mikiny s nápisy a přisprostlými obrázky.
"Ehmmm… jo. Asi jo," odpověděla jsem mu a začala se sbírat ze země. Přitom jsem se na něj pořád koukala. Prostě jsem od té jeho nádherné dokonalosti nemohla odvrátit oči.
"Dobře," šeptl. "Odejdi, ano? Pro lidi jako ty tu není bezpečno."
"Cože?" vyhrkla jsem. Co to kecá? Kdo to vůbec je a co tu dělá? Není odsud. Nikoho takového jsem tu ještě nepotkala.
"Odejdi," zopakoval. V jeho tónu byl znát podivný náznak žalosti.
"Proč?" chtěla jsem vědět, ale on ke mně přistoupil s neúprosným pohledem v šedomodrých očích. Upřel je na mě devastující silou a já jsem najednou neměla sílu mu dál odporovat. Znovu řekl jen to své: "Odejdi."
Proč jsem ho sakra neposlechla? Nepochopila jsem to tam, ani nikdy potom. "Ne. Nevím, proč bych tě měla poslouchat. A kdo vůbec jsi? A co tady děláš? Proč bych měla odejít? Vysvětli mi to a pak možná půjdu," dožadovala jsem se.
On se ale jen zlověstně usmál. "Žádné otázky. Půjdeš sama, nebo tě donutím. Tady nezůstaneš." Jeho hlas byl pevný.
"To určitě…" začala jsem , ale najednou se jeho ruce vymrštily a chytily mě za paže. Jeho síla byla… strašná. Klidně by mi ty ruce rozmačkal.
"Auuu… Co blbneš?! To bolí!" vykřikla jsem a z očí mi vytryskly slzy bolesti. Zarazil se, ale pak mě znova chytl, tentokrát jemněji.
"Heeej… to nemůžeš! Pusť mě!" ječela jsem, ale on mě snadno zvedl a nesl mě zpátky teď už naprosto temným lesem. Kdybych tu byla sama, asi bych se hrůzou zbláznila, ale teď jsem byla plně zaměstnána tím, že jsem se snažila vyprostit z jeho kamenného sevření, abych si to uvědomila. Křičela jsem a kopala na všechny strany. Pak jsem si vzpomněla, co platilo na naše kluky. Byli to karatisti, ale pár dobře mířených kopanců několikrát za sebou na stejné místo je vždycky spolehlivě uzemnilo. Zkusila jsem to i na tohohle týpka… a ono to kupodivu fungovalo taky! Na nic jsem nečekala, otočila jsem se a letěla jsem dál do lesa. Utíkala jsem jako o život. Jenže on mi byl po pár sekundách v patách a zase mě držel za rukáv. Tahala jsem se s ním a tiše jsem nadávala.
Moje mikina ten tlak prostě nevydržela. S hlasitým "rrrrup" se roztrhla. Zachytil mě za holou ruku a já jsem znovu vykřikla, tentokrát leknutím…
Jeho ruce byly ledové! Jako z nějakého hodně chladného kovu. Ledové a strašlivě silné a tvrdé. Jak jsem zakřičela, pustil mě a já se znova rozběhla do lesa. Tentokrát už za mnou neběžel. Nejdřív mě napadlo, proč, ale teď, když už jsem nemusela bojovat o vlastní svobodu jsem se v běhu začala rozhlížet kolem sebe a hledat cestu, po které bych se dostala zpátky domů. Na to, abych zjistila, proč už mě ten kluk nesleduje, prostě nebyl čas. Asi to vzdal.
Utíkala jsem dál a dál do lesa, ale pak jsem raději zastavila.
Kde to jsem? Nejspíš hodně daleko za bezpečnou páskou. Světlo už taky dávno zmizelo, pokud tu vůbec nějaký bylo. Jak se odtud sakra dostanu? Nemám nejmenší tušení, kudy bych měla jít. Snad po támhle té cestičce...
Najednou za mnou něco zašustilo…
Prosím. Ať je to jenom pták, nebo veverka, nebo něco neškodnýho. Prosím…
Otočila jsem se, abych zahlédla, jak na mě něco skočilo a strhlo mě to zemi. Bylo to velké a divné a bylo to cítit… krví. To jsem si ale uvědomila až ve chvílí, kdy už jsem na krku ucítila horký a smrdutý dech a tlak dvou ostrých zubů…
Pomoc! Upír!
Chtělo se mi křičet, ale nemohla jsem. Nešlo se ani pohnout, natož křičet. Nestvůra už prokousla kůži na mém krku a já jsem cítila, jak mi po krku stéká pramínek horké krve a pak jsem ucítila něčí zničené a rozbité rty, jak se tisknou na dvě ranky na mém krku.
"Neee! Pomozte mi někdo! Prosím!" Snažila jsem se křičet, ale vyšel ze mě jen nepřirozený chrapot, který se rychle měnil v zoufalé vzlyky.
Udělalo se mi nevolno, když jsem cítila, že ze mě pomalu odchází život a všechny moje svaly, dosud napjaté jako struny, proti mé vůli povolovaly.
Jak se to jen mohlo stát?
Pomalu jsem slábla, jak moje horká krev vytékala z mého těla a hnusná zrůda, která mě tiskla k zemi svou smrtící silou, ji hltavě a s nechutnými zvuky chlemtala. Už jsem byla skoro mrtvá, nebo jsem si to alespoň myslela, když jsem uslyšela znovu ten příjemný hlas.
"Upíre, nech ji! Ta je z druhé strany! Najdi si jinou oběť!"
Anděl.
To bylo to první co mě napadlo. Pomalu jsem upadala do bezvědomí. Cítila jsem, jak mě všechny smysly opouští.
Aaach. Už jsem v nebi. Slyším hlas anděla.
Stvůra přestala pít, pomalu zvedla hlavu a pootočila ji směrem, odkud přicházel hlas. "Proč bych ji měl nechat?" zavolal temným hlasem, plným vítězství, posměšné radosti a nenávisti.
"Protože jsem strážce a každý kdo přijde z druhé strany je náš. To dobře víš, nebo snad ne?" křikl výhružně teď už rozzlobeněji ten povědomý hlas.
To není anděl… teda pokud ten kluk kterého jsem potkala nemá stejný hlas… To je ten kluk!
"Proč myslíš, že tě poslechnu a nezabiju tě stejně jako ji?" zeptal se posměšně upír a nechal krev z mého hrdla, aby mi volně stékala na bledě modrou mikinu, která byla sice roztržená na rukávu, ale pořád by se dala zpravit. Pokud bych se teda ještě někdy dostala domů…
Je snad ten kluk anděl? Tak proč už mě odtud neodvede? Proč mě tu nechává pořád ještě ležet s nesnesitelnou bolestí v hrdle?
"Protože proti po sobě nechceš poštvat zbytek strážců," odpověděl s klidem kluk.
"Máš štěstí, že teď nemám náladu hrát si s dětmi jako ty a nemíním sám soupeřit s dalšími čtrnácti upíry," zavrčela stvůra nade mnou. "Ale neboj, jednou se vrátím a pak to skončíme navždy," dodala směrem ke mně. Nechala mě ležet na zemi a tiše zmizela v lese.
Je pryč. Teď si mě odvede ten anděl. Konečně. Už tu bolest nevydržím.
Ale kluk ke mně jen přiskočil a díval se na malé ranky na mém krku.
Počkat… Co to dělá? Dívá se, jak mi teče krev? On je taky upír!
Pokusila jsem se od něj odtáhnout, ale držel mě pevně za ramena.
"Nech mě! Nééé! Jdi ode mě pryč…" zachraptěla jsem vyděšeně.
Nevšímal si toho.
"To je zlé," řekl po chvíli. "Klid, neboj, to bude dobré," začal mě utěšovat. A já se rozplakala. Nevím, proč jsem brečela, ale najednou se mi z očí hrnuly potoky slzí a nešly nijak zastavit. Zavázal mi krk svým šátkem, který měl v kapse (No, ne že by mi tím nějak pomohl. Jen to nebylo tak vidět.), pomohl mi na nohy a pomalu mě vedl pryč z lesa. Přitom mi vysvětloval co mám dělat.
"Co mám říct mámě," tiše jsem přerušila jeho mluvení o tom, že se mám chovat jako obvykle a pokud možno se co nejrychleji dostat do lesa a zastavila jsem se.
"Cože?" zarazil se a taky zastavil.
"Ehmmm…" zrozpačitěla jsem. " Co mám říct mámě? Víš, až budu odcházet. O tom, kam jdu a …" nedořekla jsem.
"Řekni, že se jdeš projít do lesa," odpověděl s klidem.
"Ale…" "Otázky až přijdeš," přerušil mě. Ztichla jsem a opatrně jsem našlapovala tím prokletým lesem vedle cizího kluka. Moje myšlenky narušilo až smutné povzdechnutí. Otočila jsem se k němu. Stál a díval se na mě zase tím smutným pohledem. "Takže ahoj zítra," pronesl tiše.
"Počkej sakra!" namítla jsem rozzlobeně. Chtěla jsem slyšet na otázku, která mi vrtala hlavou nejvíc. "To už tu jako musím zůstat?"
"Ne, myslím, že ne. Ale musíme spěchat."
"Co se stane, když nepřijdu," zeptala jsem se nesměle.
"Musíš přijít. Pokusím se ti pomoct, ale i tak z tebe bude napůl upír. Nemůžeš žít tam. Možná chvíli, ale pak… Víš, co by se stalo," řekl zase tím příšerně klidným hypnotickým hlasem.
"Budou mě hledat," namítla jsem naivně. Věděla jsem co odpoví.
"Ne v lese. Netroufnou si dál." Zase ten ledově klidný hlas, který mě doháněl k šílenství.
"No dobře," hlesla jsem s poraženým výrazem ve tváři. Starostlivě se ne mě zadíval. "Co řeknu doma? Musí být už spoustu hodin."
"Není. Vysvětlím ti to pak. Nashledanou zítra."
"Ahoj." A já jsem se otočila a pomalu jsem odcházela. Po chvíli jsem se ohlédla, ale neviděla jsem nic, přestože jsem si byla jistá, že tam pořád stojí…'
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama