Z deníčku neobyčejné patnáctky

23. dubna 2007 v 11:43 | Elfrída
Sandra Lanczová
Z deníčku neobyčejné patnáctky
"Jde o další fantasy příběh s nadpřirozenými bytostmi. Hlavní hrdinka je sama o sobě velice zajímavá osoba. Umí totiž mluvit s duchy. Tak vás jistě nepřekvapí, že se dokáže zaplést do značně nebezpečných situací, z níž jí musí zachraňovat její hrdina, ale je to vůbec hrdina? No, přečtěte a posuďte sami."
Elfrída
Nera, hlavní hrdinka knihy Sandra Lanczové s trochu temným a strašidelným námětem, není právě nejtypičtější patnáctileté děvče. Musí s maminkou již poněkolikáté měnit své stálé bydliště, v nové třídě se stane terčem posměchu třídní hvězdičky Mirky a aby toho nebylo málo, dějí se kolem ní různé podivné věci. Ve snu, který nedokáže odlišit od skutečnosti vidí duchy a vlkodlaky, zamiluje se do kluka, který ji děsí a přitahuje zároveň…
'… - Kněz se ve zpovědnici již pomalu začínal nudit, když tu zaslechl, jak se kdosi dere na místo kajícníka. Lehce zadržel dech, jak to dělal vždycky, než se mu anonymní človíček začal zpovídat, a odolal pokušení střelit po příchozím pohledem.
"Otče…" ozval se váhavě za mříží tichý hlas, nepochybně patřící mladému muži.
"Synu?" zeptal se kněz dychtivě a nadsedl. Dělal tuhle práci už tak dlouho, že se někdy vysloveně nemohl dočkat, až se dozví od svých věrných oveček nejnovější drby - a hlavně jejich nejniternější touhy a hříchy. A mladí lidé? Ti měli vůbec o čem vyprávět! Leckdy nestačil zírat, jak zvrhlá je dnešní mládež, a trestal neposlušné mnoha otčenáši.
Mladík na druhé straně ještě chvíli mlčel, napínal. Knězi se to zdálo jako věčnost. Když pak promluvil, v hlase mu zaznělo cosi zvláštního. "Odpusť mi, otče, neboť jsem zhřešil," prohlásil nakonec a nechal na svých prostých slovech, která kněz slýchával tak často, téměř nepatřičný důraz.
"Odpustit ti může leda Bůh," namítl kněz.
V chlapcově hlase zaznělo pousmání. "Ano, on je přece takový… shovívavý… Skoro bych na to zapomněl. A já… Otče, ptali se po ní. A já jim to řekl. Řekl jsem jim, kde ji najdou a… To jsem neměl. Sakra, to jsem neměl!"
"Ale no tak, v chrámu Páně se nekleje," okřikl jej kněz a doufal, že mluví dostatečně kantorsky. "Za to si dáš pět otčenášů," dodal a pocítil s uspokojením škodolibé potěšení. "Komu jsi to řekl, synu?"
"Démonům," pípl hlas na druhé straně.
Kněz se kousl do rtu. "To jistě říkáš jen tak, synu."
"Vůbec ne, otče, naopak," odsekl mladík, tón najednou tvrdý a příkrý. "Ach, otče!" vykřikl nečekaně, až sebou kněz překvapeně trhnul. Výbuch zlosti mladého kajícníka jej zarazil. "Za tohle mě už zpátky nevezme!"
"Ale… Kdo, synu?" nechápal kněz a vztáhl ruku ke svým rtům. Něco mu na ně steklo, něco horkého s nasládlou pachutí. Když pohlédl na své prsty, zjistil, že se mu na nich leskne krev. Udiveně zíral na svou ruku, jako by ji nikdy dříve předtím neviděl. Teče mu krev z nosu? Nikdy na nic podobného netrpěl. Měl bych si jít dát studený obklad, blesklo mu hlavou, ale nejdřív musím odbýt tohohle kluka. "Kdo, synu?" dotíral a dlaní se snažil zastavit čím dál silnější proud krve, tryskající po jeho obličeji, protékající mu skrze dlaně a skrápějící jeho roucho.
"Bůh," odvětil jednoduše mladík a když se kněz s ústy dokořán otočil, aby se na toho zvláštního chlapce mohl podívat, zjistil, že je již ve zpovědnici sám. Přesto by ten starý muž byl ochoten přísahat, že ještě zaslechl jeho hlas, naléhavě šeptající motlitbu…-…'
'… "Jsi úžasnej," řekla jsem a stulila se mu do náručí. Objal mě a jemně mě pohladil po vlasech. "Kde jsi byl celých těch patnáct let…?" Odpověděl, že čekal, až vyrostu. Jenže řekl to tak strašně přesvědčivě, že kdybych nevěděla, že je to blbost, uvěřím mu… Počkat! Prudce jsem zdvihla hlavu: "A kolik ti je let?"
Michael se zarazil. "Jako… Fakticky…?"
"Fakticky," přikývla jsem.
Nakrčil nos. "Víš… Jsem starší než ty…"
"O kolik let," nenechala jsem se dobýt.
Michael se kousl do rtu. "O… O strašně moc."
Vymanila jsem se z jeho sevření. "Cože?!"
"Jen o pár let, ty trumbero," uklidnil mě něžně a já ho zlehka udeřila do hrudi pěstičkou. Pane jo, a já už se obávala, že mi řekne, že je mu minimálně 500 let, že je to nějakej prastarej démon… Fuj! Tohle ať už mi laskavě nedělá, málem jsem z toho měla infarkt!
Políbila jsem jej na rty. Krátce. "Ale nejsi člověk."
"To ne," přiznal. "Ale miluju tě."
"Jo…?" zatetelila jsem se blahem a znovu jsme se "kousli". Konečně mi řekl, že mě miluje… Je to krásný pocit… Dokonce natolik krásný, že jsme jím byli oba (tedy doufám, že oba!) zcela okouzleni, takže jsme ani neslyšeli Antonia, který vyšel na chodbu, aby zjistil, kdo že ho to přišel navštívit. Vůbec jsem o něm nevěděla, dokud se neozval jeho hlasitý, rozčilený hlas:
"Nero?!"
Přestali jsme se jako na povel líbat a ohlédli se. Okamžitě jsem zrudla, tím spíš, že to ještě nebylo tak dlouho, co mi vyčítal, že s Michaelem chodím… A potom nás načapá tady. Spolu… Takhle… Lehce jsem od Michaela odstoupila, ale on mne jemně uchopil za ruku a daleko mi odejít nedovolil. Střelila jsem po něm nechápavým pohledem. Co to dělá? Vy padá to, jako by chtěl Antonia naštvat…!
"Nero - " nadechl se Antonio k nějakým výčitkám.
"Ne, Antonio," přerušila jsem ho rychle, v hlase se mi však nepodařilo zamaskovat zoufalství. "Nemůžete mi říkat, s kým se smím a s kým nesmím stýkat. A stejně tak mi nemůžete nakázat, do koho se zamilovat mohu a do koho ne. A já Michaela miluju… Vy asi jako kněz význam tohoto slova nechápete, ale… Já ho doopravdy miluju!"
Michael se usmál jako sluníčko. "Slyšíš?"
Antonio se zamračil. "Ne, to ty nevíš, co je láska. Jsi ještě dítě. Dítě posedlé jedním klukem, který patrně udělá všechno, co ti na očích vidí, jen aby si tě získal. Nero, naposledy tě prosím, přestaň se s tímhle individuem scházet! Ve vlastním zájmu…"
"Ale proč?!" dožadovala jsem se. Antonio stiskl rty. Tolik jsem si přála, aby mi to vysvětlil, ale on to neudělal. Jen mlčel.To mne popudilo docela. "Prosím! Přestaňte už! Nebudete mi poroučet!" vykřikla jsem. "Nejste můj otec!"
"To bohužel ne. A je vidět, že bys nějakého otce potřebovala. Více než cokoliv jiného. Aby z tebe, spratka, vychoval pořádnou Nedotknutelnou!" pronesl tak zlostně, až mne zamrazilo. Do očí mi vhrkly slzy. Pak se otočil na Michaela: "Varuju tě, Michaeli. Varuju tě naposledy. A vůbec, vypadni z téhle posvěcené půdy. Měl by ses na těchto místech okamžitě propadnout do pekel, kam patříš! Chtěl jsem ti pomoct, ale už jsem si to rozmyslel!"
Michael se ke mně naklonil: "Počkám na tebe venku," šeptal mi tiše, aby nás rozzuřený Antonio neslyšel, otočil se na kněze a prstem se dotkl svého nosu: "Ne, milý Van Swietene. To já varuju tebe." A pak prostě odešel.
Antonio si setřel krev, stékající mu po rtech. Nasupeně hleděl za Michaelem, jako by za to snad mohl (jenže… co když mohl?), a pak střelil pohledem po mně. Polykala jsem slzy vůbec nic nechápala. Antonio znechuceně potřásl hlavou: "Copak tobě to ještě nedošlo, Nero?! Michael je Padlý - padlý anděl! Jeden ze ztracených. Jeden z prokletých! Snaží se jakkoli dostat zpátky, stejně jako ostatní jeho rasy. A tenhle si vzal do hlavy, že právě ty jsi jeho propustka do nebe."…'
'… Kněz měl toho dne ve zpovědnici co dělat. Hříšníků bylo tolik a jeho už skoro ani nebavilo je všechny trestat otčenáši a zdrávasy. Jen apaticky poslouchal jejich viny a byl vlastně i rád, že hektický život, který se mimo kostel odehrával, se ho netýká.
"Otče?" ozval se za mřížkou hlas, nepochybně patřící mladému muži. "Otče, nejsem tu proto, že bych zhřešil… To už ne… Jsem tu kvůli jedné dívce." Odmlčel se. Kněz udiveně povytáhl obočí výš a vyzval jej, aby pokračoval. "Byl jsem to já, kdo ji přivedl do nesnází. Zařídil jsem, aby se nastěhovala tam, kde byl přízrak, a kde kolem bydleli samí démoni. Myslel jsem, že když jí párkrát pomůžu, získám si ji tím, získám i její důvěru a…"
Kněz svraštil obočí. "Pokračuj, synu."
"Původně jsem ji chtěl jenom využít, ale… Ale zamiloval jsem se do ní, otče. Je tak sladká… A nevinná… Nemohl bych ji zradit. Nemohl bych jí ublížit. Teď, když všechny mé hříchy zůstaly na ní, teď, když je na sebe nesobecky přijala… Nemůžu ji opustit," vysvětloval mladík. Kněz zašilhal jeho směrem:
"A v čem je tedy problém, synu?"
"Ve mně," přiznal kajícník. "Její… Její… Prostě, někdo v jejím okolí ve mně vidí hrozbu a já mám strach, že nakonec dá ne něj, na jeho rady. Ale já se změnil. To ona mě změnila. Co mám dělat, otče? Tady asi nějaké motlitby nepomůžou, že ne…?"
Kněz se usmál. "Leda že by ses modlil za svou duši."
Mladík trhl hlavou. "Ta už je čistá."
"Pak ti nezbývá nic jiného, než si zkusit s tím, jenž má na tvou dívku takový vliv, prostě promluvit a přesvědčit jej, že jen ten kdo je bez viny může hodit kamenem…" mínil kněz. Mladík na něj pohlédl. "A musíš věřit. Je-li to vůle boží, bude vše zase v pořádku."
"Když myslíte, otče…" ušklíbl se mladík, vstal, pokřižoval se a pak zamyšleně vyšel z kostela. Se skloněnou hlavou došel až k přechodu pro chodce. Takže těžko říct, nad čím vlastně uvažoval. Zda nad tím, že poprvé v životě, který trval už více než tisíc let, pocítil skutečnou lásku, či nad tím, že je v tom až po uši. Každopádně byl do svých myšlenek zabraný natolik, že vkročil do silnice, aniž by si uvědomil, že pro něj na semaforu stále platí červená. Autobus - i přes jeho takřka bizarní velikost - prostě neviděl.
Smůla.
Byl smrtelný teprve několik hodin…'
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cikkyy cikkyy | Web | 12. ledna 2008 v 11:57 | Reagovat

Ahoj mas pekny blog! Podivej se taky ke me jestli chces a nezapomen hlasovat:) ahoj

2 Markét Markét | Web | 21. března 2008 v 21:57 | Reagovat

taky supr knížka, ale hlavně nečíst před půlnocí, ptž pak se člověk bojí jít i na záchod :-)

3 Elfrida Elfrida | 6. dubna 2008 v 11:47 | Reagovat

jo no, to známe... chceš další podobnou? čky, jen si vzpomenout jak se to jmenovalo, to bylo zas prozměnu o holce co byla skřítek a zabouchla se do elfa... eeee... se jmenovalooo... nevim, až si vzpomenu tak to tu bude... jo už vim Daň peklu

4 Lucka Lucka | 27. června 2008 v 21:36 | Reagovat

Tak tohle je uplne suprova knizka...vzala me asi nejvic ze vsech..ctu ji asi 4 dny a uz mam asi jen 15 stranek..proste bozi..nekdy bych chtela videt toho Michaela musi bejt nadhernej,ale uplne na konci ete nejsem tak doufam, ze to s nim dopadne dobre..no a jinak se bojim cist vse o duchach a tak,ale tohle je jiny..proste the best!

5 Lucka Lucka | 28. června 2008 v 21:59 | Reagovat

no tak uz jsem to docetla a s tim mym predchozim nazorem, ze je uplne bombasticka souhlasim..fakt nej,ale ten konec byl strasnej,bulela jsem jako zelva..chudak Michael...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama