Stíny v zrcadle

30. března 2007 v 10:59 | Elfrída
Inger Edelfeldtová
- je známá švédská spisovatelka a výtvarnice, v podvědomí jsou zejména její ilustrace knih J. R. R. Tolkiena. Žije ve Stockholmu. Získala četní literární ocenění za tvorbu pro děti, dospívající i dospělé. Ve svých křehkých psychologicky laděných textech citlivě rozebírá duševní stavy hrdinů, kteří se ocitají na životní křižovatce, a nevyhýbá se ani často diskutovaným tématům, jako je nerovnoprávné postavení ženy ve společnosti či registrované partnerství.
Stíny v zrcadle
"Kdo má rád fantasy literaturu se bude určitě u této knihy bavit. Čte se jedním dechem. No řekněte, kdo by nebyl zvědavý, kam vede zrcadlo? Ovšem taky musím upozornit, že autorka se hodně zabývá psychikou, takže je v knize zachyceno víc myšlenek než děje. Tedy, možná… Přečtěte a posuďte sami."
Elfrída
- Sedmnáctiletá Arri není se svým životem nijak zvlášť spokojená - otec je nudný knihovník, matka propadla laciné psychologii a mladší sestra se chová hůř než ta nejunylejší hrdinka z jihoamerické telenovely. Kromě toho jsou oba rodiče členy klubu Tolkienových fanoušků a dcery pojmenovali v duchu Pána prstenů… Arri miluje originálního spolužáka Oscara, který vypadá jako hlavní hrdina hororu a ve volném čase se věnuje stříbrotepectví, ale ten podle všeho dává přednost jiné dívce… Ještě že má Arri ve svém pokoji ZRCADLO!
'… "Vypnu hudbu a půjdu na procházku," řekla jsem si. Zrovna když jsem se však chtěla od zrcadla odvrátit, spatřila jsem opět ty drobné fragmenty stínů. A navíc jsem uviděla, a přitom jsem se zachvěla úžasem, že se můj vlastní obraz v zrcadle mění. Nebyla to jen představa. Jako by pod mými rysy a tělem probleskovala jiná bytost - jako na fotce s dvojitou expozicí. Zahlédla jsem bledou tvář, na niž ze strany dopadala stříbřitá zář, s tmavýma očima, které zářily jako drahokamy, prchavý úsměv, staromódní černý živůtek se šněrovačkou zvedající poprsí. Vlasy vyčesané nahoru, zdobené perlami a s volnými pramínky po stranách.
Nejprve mě to samozřejmě vyděsilo. Ale nemohla jsem od zrcadlové plochy odtrhnout oči.Objevovala se a zas mizela jako odraz na vodní hladině.
"Touch the glass," zaslechla jsem náhle zašeptání do hudby. A věděla jsem, že ta slova v písni nejsou.
Jako v transu jsem zvedla ruku a dotkla se své zvednuté ruky v zrcadle. Jako bych se dotkla něčeho nabitého elektřinou: prsty se nemohly od zrcadla odtrhnout a projela mnou jakási vlna, téměř jako mdloba. Na okamžik jsem se ocitla v strašném stavu, k nevydržení: nicota, všechny smysly otupené, bylo to, jako by se má duše odpoutala od veškeré skutečnosti a vznášela se kdesi zcela mimo - materiální svět se ji zdráhal přijmout a jiný přístav neexistoval. Jako bych se nacházela uvnitř tichého nekonečného výkřiku. Pak jsem celá roztřesená a v křečích znovu nabyla svého těla a vědomí, ale nikoli smyslového vnímání. Slyšela jsem nějaké mumlání, zvuky, bušení a cítila jsem se spoutaná podivnou ochablostí. Pak jsem si uvědomila, že mi tak buší srdce. Nějak se mi podařilo klesnout na židli, kterou jsem cítila pod sebou.
Pak se mi smyslové vnímání vrátilo; ale nebylo to jako dřív. Viděla jsem svůj pokoj, ale vše se jako by třpytilo září, v níž zřetelně vystupoval každý detail, přestože nebyla nijak zvlášť ostrá či bodavá. Pochopila jsem, že se mi proměnil zrak. Zároveň jsem pohlédla na své ruce. Spočívaly zářivě bílé na černé hedvábné sukni a nad ní se vypínal černý živůtek, který jsem předtím zahlédla. Zvedal dva dokonalé bílé plody, ve které se mi proměnila prsa.
Musím vstát a jít k zrcadlu!
Ale nic se v něm neodráželo, bylo jako okenní tabulka a… stál tam někdo jiný a pozoroval mě. Byl to bledý muž s očima jako drahokamy bez bělma, které jsem už zahlédla na vlastním novém odrazu v zrcadle.
Měl dlouhé hnědé vlasy, husté a matné, téměř jako lví hříva v nich něco jako dredy, a ofina na čele mu spadala do špičky.
Zvedl ruku, jako by mě chtěl uklidnit. Nejdřív mi to tak připadalo,. Ale najednou jsem viděla, jak mu ruka proniká sklem, jako když proráží hladkou vodní hladinu. Vystoupil ze zrcadla, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, a stál přede mnou.
"Neměj strach," pronesl.
Strach jsem neměla, byla jsem už tak šokovaná a zmatená, že jsem nebyla s to reagovat na další pokračování toho pozoruhodného snu překvapeně.
Navíc mi na něm něco přímo učarovalo.
"Tohle se mi většinou nestává," pokračoval a dodal: "Doufám, že mluvím správnou řečí?"
"Naprosto," odpověděla jsem.
Výborně." Uhladil si černý šat: košile s fiží, hedvábná vesta, přiléhavé kalhoty. Jeho tvář měla i přes lehce zvířecí rysy (vystouplé lícní kosti, široké čelo a zvláštní křivku rtů) ušlechtilý a pozorný výraz, který působil jaksi starobyle.
"Jsem přesvědčen, že to vše má nějaký smysl," pokračoval, "V Eidolonu se nic neděje beze smyslu."
"V jakém Eidolonu?"
"Takže to jméno ti vůbec nic neříká?" Zkoumavě si mě prohlížel.
"Pokud si vzpomínám, tak ne," odpověděla jsem diplomaticky.
"To je vskutku podivné," pronesl důrazně. "Vstoupím do pokoji lidské bytosti ve zcela bdělém stavu a najdu ji napůl proměněnou." Prohlížel si mě dál.
"Odráží se tvůj obraz v zrcadle?" zeptal se opatrně.
Podívala jsem se do zrcadla, kterým zrovna vešel, ale bylo stále průhledné jako okno a obrácené k něčemu, co vypadalo jako obyčejná kamenná zeď. Místo toho jsem otevřela zásuvku sekretáře, vytáhla malé kapesní zrcátko a málem jsem ho úžasem upustila.
Ano, měla jsem svůj obraz v zrcadle, i když nejasný a trochu průsvitný. Obraz sedmnáctileté holky ale zcela zmizel a místo něj jsem spatřila trochu nezřetelnou bledou ženskou tvář s tmavýma očima, kterou jsem předtím zahlédla v zrcadle. Přímo za tím zrcadlovým odrazem jsem ale zřetelně viděla stůl a záclony, které jsem měla za zády, a znovu se mi zatočila hlava.
"Jen klid," řekl. "Posaď se, já se zatím na chvíli zamyslím."
Něco mě napadlo, a tak jsem si jazykem zkoumavě přejela po zubech, ale nic překvapivého jsem neobjevila.
Jak přecházel kolem dokola po pokoji a zjevně o celé situaci a věcech, které mě obklopovaly, přemítal, měla jsem možnost si ho prohlédnout. Pohyboval se fascinujícím způsobem; každičký pohyb byl pružný a účelný jako u zvířat žijících ve volné přírodě. Tvrdil sice, že je zmatený, ale mé prostředí zkoumal pobaveně a zvědavě a tvářil se přitom téměř šťastně. Nesmál se, ale často se usmíval, jako by se ovládal, například nad mými obrázky ze strašidelných filmů a nad stylizovanými fotografiemi nejrůznějších scenérií vytištěnými na počítači. Zdálo se, že ho to doopravdy baví.
Teď jsem si všimla, že drahé černé šaty má odřené a rozežrané stářím.
Ale nejvíc mě udivil můj vlastní lid i potěšení, které jsem z něho měla. Neměla bych se ho spíš bát, mít se na pozoru? Nebyl snad tím, za co jsem ho pokládala? Nebo má vlastní proměna způsobila, že jsem se v jeho přítomnosti cítila tak uvolněná - jako bych byla jeho sestra nebo alespoň nevlastní sestra?
"Máš pravdu, mě se nemusíš bát," řekl najednou. "Naším úkolem bude, jak jsem řekl, spíše přijít na kloub tomu, jaký má toto setkání smysl." Napřáhl ruku, vypadal nyní téměř rozverně. "Ale zapomněli jsme se představit! Můžeš mi říkat Leonidas, to je jedno z mých jmen."
"Falandra," slyšela jsem se, jak říkám (vážně?), a přitom jsem zjistila, že má ruku studenou, ale není vůbec nepříjemné se jí dotýkat, z toho dotyku mi kůží projelo lehké opojné zachvění.
"Těší mě," odvětil. "Myslím, že bude nejlepší, když prostě půjdeš se mnou - abych tak řekl, na mou stranu." Pořád mě držel za ruku. "Do Eidolonu, chci říct." A vedl mě k zrcadlu. "Až po tobě, má krásko."…'
Tak takhle to začalo…
'…Náhle jsem spatřila, jak mi na krku znovu vystupují dva temné stíny, a pocítila jsem, jak má krev touží po úplné proměně.
Pootevřela jsem ústa a ke své hrůze a úžasu jsem zjistila, že mám špičáky trochu delší a ostřejší.
Jako by mě nějaký hlas vyzíval: Pij! Pij! Co ti ještě brání?
Najednou mi v počínajícím okouzlení bleskla hlavou myšlenka: v Eidolonu kromě lektvarů neexistují žádné vůně! Květiny nevoní, ani nic jiného, co obvykle voní!
Už nikdy víc neucítím vůni Oscarovy teplé kůže. Tedy pokud se proměníme. Už nikdy mu nezabořím nos do krku a neucítím vůni teplé kočky u ohně.
Přišlo mi to jako hloupý a dětinský nápad. Ale byl neodbytný. Tak neodbytný, že jsem dokázala zašroubovat víčko, uložit lahvičku do váčku a zase ji chovat do skrýše. Protože jsem se musela vrátit do ložnice a naposledy se podívat na Oscara v jeho lidské podobě. Ucítit jeho vůni.
To jsem udělala. Dokonce jsem se stulila vedle něj, dotýkala se jeho vlasů a kůže říkala si, jaké to asi bude - dotýkat se ho eidolonskýma rukama? Vybavily se mi vzpomínky na čas, který jsme strávili spolu, jak se na mě poprvé usmál cestou do školy. Všechno, co jsme dělali jako lidé. A najednou jsem si plně uvědomila něco zdánlivě velmi zvláštního a mnohem bolestnějšího, než jsem si dosud dovedla představit před tou osudovou chybou. Zítra spolu nebudeme snídat! Už nikdy víc! A už nikdy neuvidíme slunce!
Poté jsem si vybavila něco jiného, jako by má lidská paměť vytáhla ten největší trumf: den v zámeckém parku v Drottingholmu. Znovu jsem prožila, jak jsem tam ležela na studené zemi, naprosto opuštěná a ochromená, a jak mě jeho polibek a teplo probudily k životu - stejně velký zázrak jako ten krvavě rudý nával nesmyslné touhy, kterou jsem pocítila, když mě Leonidas objal. Viděla jsem před sebou, jak jsme s Oscarem seděli v autobuse cestou z parku, ten intenzivní okamžik, kdy jsem si opravdu uvědomila, že mě miluje a já jeho - ve skutečnosti.
A slyšela jsem Leonidova slova: "Nemáme lidské city."
Ponořila jsem se do zážitků a vzpomínek tak hluboko, až jsem si uvědomila, že se opravdu musím zeptat sama sebe, abych mohla tu neodvratnou volbu učinit: V co bych Oscara proměnila, kdybych ho vystavila transformaci? Jak by vypadala naše láska v Eidolonu? Věčná, to rozhodně - ale zbývá v citovém životě těch nočních tvorů místo pro něco jiného, než Krev; touha po krvi a ukojení té touhy? Jako narkoman, napadlo mě, a místo obrazu věčné, nezkalené a opojné existence přede mnou vystoupila představa jakéhosi zotročení, v němž není místo pro žádnou změnu či překvapení. Jako narkoman na věčnosti. Bez lidských citů.
Opravdu bych chtěla sebe a Oscara připoutat k takovému životu?
Dívala jsem se na jeho spící tvář a najednou jsem se cítila naprosto lidsky skutečná. Jako by celé mé já hořelo tím, co znamená být člověk, a byl to stejně silný a neodolatelný pocit jako má dřívější touha po Eidolonu. Jako by se probudila nějaká síla, aby mě - nás! - tady zadržela. Co když existuje Láska jen ve světě lidí? Zdálo se mi, že tu Lásku cítím tak silně, jako by mi někdo říkal: všechno ostatní můžeš pokládat za iluzi, ale tohle ne. Tomuhle musíš věřit! Tomu lidskému teplu. Proto ses narodila jako člověk. Není to lehký úkol, ale právě takový jsi dostala.
Oči se mi zamžily slzami, jen trochu, ale stačilo to, aby mu kapka skanula na víčko.
Probudil se, ale jako by nechápal proč. Stačila jsem mu schovat obličej na rameni.
"Ty nespíš?" zamumlal.
Zachumlala jsem se vedle něj. Ležet tam u něj byl nekonečně krásný a hřejivý pocit. Zdálo se nemožné, že by člověk mohl toužit po něčem jiném.
Pak jsem před sebou spatřila lahvičku. Připomněla se mi. Nedá mi klidu, to jsem věděla.
Člověk Arri, což jsem teď byla, se musí od Eidolonu odpoutat, zahodit ten zrádný nápoj, zbavit se ho tak, jako Oscar vylil obsah Cecíliijiných lahví.
A měla bych to udělat hned. Okamžitě. Než mě zase připoutá.
Oscar spal. Chvěla jsem se, když jsem vstávala z postele, omotala jsem kolem sebe deku a rozhodně zamířila do koupelny.
Náhle jsem slyšela, jak někdo za mnou zamyká dveře, a zároveň světlo potemnělo.
"Projít zrcadlem v koupelně není příliš těžké," pronesl Leonidas tiše, trochu ironickým tónem. "Nijak zvlášť romantické to sice není, ale v případě nutnosti…"
Vzal mě za ramena a otočil proti obrazu v zrcadle. Hleděly na mě Falandřiny oči, posměšné a nevyzpytatelné.
"Lidé," zašeptal Leonidas. A hlasitěji dodal: "Nebozí tvorové!"
"Pst!" napomenula jsem ho.
Usmál se. "Nemusíš si dělat starosti! Tvému malému lidskému princi zcela chybí sluch pro naše dimenze." Odhrnul mi pramen vlasů zezadu na krku a jazykem mi lehce přejel po kůži. Ne že by to na mě nepůsobilo.
"Mám ti vyprávět o lidském údělu?" řekl. "O všech těch žalostně trapných způsobech, jak lze člověka zahubit? O všech nemocech a nehodách? A to nemluvím o stárnutí, kdy se jemná kůže změní v drsnou a vrásčitou. O pomalém, ponižujícím, bídném umírání, Falandro. Nakonec z každé lidské tváře zbude jen žalostně směšný škleb. Ale předtím tě čeká živoření a opuštěnost. Strach a samota. Ticho, úzkost a bezmoc. Jak si někdo může zvolit takovou existenci, když má jinou možnost?" Stál těsně vedle mě. "A teď," pokračoval, "si snažíš namluvit, že není skutečný. Je jen představa, iluze. Ale tvá touha ti říká něco jiného…"
Měl pravdu. Znovu jsem pocítila, jakou má moc a že se jí nedovedu bránit. Rozplakala jsem se. Flandra plakala a on pozoroval ty slzy jako očarovaný. Jako by ho můj žal, zmatek a slabost těšily. Nasával mé dosud lidské city ( kterými údajně pohrdal!) tak, jako sál mou lidskou krev.
Právě v okamžiku, kdy mě chtěl sevřít v obětí, aby mě přinutil k proměně, o které tvrdil, že jsem si ji sama zvolila, jsem zaslechla za dveřmi kroky. Někdo vzal za kliku.
"Jsi tam?" slyšela jsem Oskarův hlas. Několikrát zalomcoval klikou. Nemohla jsem odpovědět.
Ale naplnil mě nával touhy po Oscarovy teplém těle namísto smrtonosného obětí, které mě svíralo, a právě tato touha Leonida zřejmě přiměla, aby mě pustil. Díval se na mě téměř s odporem.
"Vrať mi ten dar," zašeptal, "nejsi ho hodna." A všimla jsem si, že jeho tvář je zvířecí maskou, černé oči mu žhnuly závistí a nenávistí. Možná i opuštěností.
"Vezmi si ho," řekla jsem.
"Podej mi ho sama vlastní rukou."
Vyndala jsem lahvičku. Pochopila jsem, že chce, abych se jí dotkla; a ten dotek mě zbavil lidské vůle.
Ale já ji vyndala a podala mu ji, aniž bych podlehla jejímu vlivu.
Ve tváři se mu opět zračila důstojnost, rysy měl zas ušlechtilé. "Nezapomenu, nezapomeneme, co jsi pro nás udělala," řekl. "Ty však také nesmíš zapomenout, co stojí psáno v Rukopise: Leonidas a Phalándra beháiš Maraín lesanadúr."
Rozuměla jsem tomu: Leonidas a Falandra jsou navždy spojeni za svitu Měsíce. Rozplakala jsem se. Nevěděla jsem, proč pláču - zda to je dojetím, že jsem člověk a chci jím zůstat z lásky k jinému člověku. Nebo snad smutkem, protože jsem se vzdala jiné, snadnější extáze, jiného, temnějšího opojení.
Leonidas mě políbil na čelo: "Žádný strach, má milovaná. Vždy budou existovat zrcadla." To byla jeho slova na rozloučenou…'
… a takhle to končí. To mezitím si, můj drahý příteli, musíš přečíst sám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama