Legenda

30. března 2007 v 11:22 | Elfrída |  Moje tvorba - básnický a spisovatelský apendix
"Nejdříve vás musím upozornit, že tohle je společná práce tří střeštěných holek, a četba je jen na vlastní nebezpečí.
Také musím dodat, že tohle je můj pohled na věc a proto je možné, že tato podoba není definitivní, pokud Em s Ink nebudou souhlasit.
Snad možná, že sem dostanu i jejich příběhy. Možná. Bylo by to zajímavější. Jen nevím, jestli mi to holky dovolí a nebudou se zlobit.
Poslední prosba. Prosím, nebuďte příliš kritičtí. Nejsem moc dobrá ani zběhlá v tomhle "umění".
Ale komentáře samozřejmě vítám a dokonce vás žádám, abyste komentovali. Děkuji."
Elfrída
Začátek
Tenhle příběh vlastně začíná a končí obyčejným všedním dnem. Ovšem kdyby byly takové všechny dny, nebylo by co vyprávět…
-
Nejdříve ovšem musím začít jiným příběhem. Příběhem, bez nějž by neexistoval příběh náš.
Co se vlastně tehdy stalo? Nikdo neví. Co způsobilo to, že se dva světy dotkly ve stejném bodě, v němž vznikla brána mezi nimi? Ani draci, ti nejmoudřejší z moudrých, ani legendy, ty jejž vysvětlují nevysvětlitelné, ani nevětší čarodějové, mágové, kouzelníci ani jiní to nechápali. (Natož pak lidé.)
Jen sama Země ví, že v lidském světě se strhla obrovská bouře, jakou nikdo z lidí nepamatoval, zatímco vesmír bičovalo hvězdné tornádo, a v jiné dimenzi, v jiném světě, který se hroutil gigantickou válkou mezi jeho obyvateli, se vytvořil průchod, průchod, který mohl všechno změnit, který ještě mohl svou planetu zachránit. V tu samou vteřinu, kdy se jedna planeta ocitla v největším nebezpečí se zrodila tajemná věštba, jež spojila branou obě dimenze, oba světy, obě planety, a zároveň, na planetě tak odlišné té první, se zrodily tři velice mocné dívky, tři dcery země, hvězd a živlů, tři lidské bytosti, jež mohly zachránit osud cizí, kouzelné planety…
-
"Nikki! Nikki, vstávej! No tak, vždyť musíš do školy! Slyšíš? Vstávej, a honem!" halasila máma.
Otevřela jsem ospale oči a zamrkala před prudkou sluneční září, která se linula z ona nad postelí.
"Ale já nechci do školy!" zaprotestovala jsem rozespale.
"Vždyť tam máš nejlepší kamarádky Emmu a Inku?" namítla máma udiveně.
"No jo, už jdu…" vzdala jsem to. Chtělo se mi říct, že už nemám, ale nechtěla jsem, aby to máma začala rozebírat. Místo toho jsem šla do koupelny, což mi mimochodem zabralo asi tak minutu, protože jsem při tom musela projít celým naším ohromným domem, jako bych procházela bludištěm, a vyčistila si zuby a provedla další ranní hygienu. Po chvíli do koupelny nakoukla máma. "Honem, Nikki. Za pár minut zvoní," upozornila mě. Rychle jsem našla nějaké svršky, natáhla na sebe nějaké kalhoty a triko a běžela jsem do pokoje pro školní bágl. Hodila jsem na sebe šusťákovou bundu neboli šusťákovku a přehodila přes rameno batoh. Pak už jsem na nic nečekala a upalovala jsem do školy. To zase bude den… A to jsem ještě netušila, jak moc zlý bude…
Když jsem doběhla do školy, samozřejmě už bylo po zvonění. Vrhla jsem se do šatny, která naštěstí pro mě a naneštěstí pro šatnáře byla odemčená, a rychle shodila tenisky. Potom jsem popadla papuče a alou do třídy v nejvyšším-třetím poschodí. Opatrně jsem otevřela dveře třídy a zjistila, že hodina už začala. A jé. To dopadne.
Měli jsme zrovna starou slečnu Královou, vyučující češtiny a matiky a jazyků nebo-li angličtiny a němčiny a někdy i francouzštiny, která byla nejen stará, ale i velmi přísná a popudlivá. Měla docela dobrou postavu a vypadala celkem dobře, přestože jí táhlo na šedesát. Hlavně byla ale přísná a alergická na pozdní příchody.
"Kde jste byla? Už je dávno po zvonění!" hartusila učitelka.
"Je to sotva pět minut…" ulítlo mi tiše.
"Prosím?" otázala se učitelka.
"Ehmmm…" mlčela jsem.
A sakra. Že já nikdy nedržím zobák.
Nechtěla jsem ji ještě víc rozzlobit. Chyba.
"Zopakujte to," vyzvala mě znovu vyučující.
"Já jsem jenom říkala, že je to jenom pár minut a mohla bych se omluvit a vy byste mohla klidně dál pokračovat ve výkladu," navrhla jsem nesměle, ale další omyl.
"Vy mi nebudete říkat, jak mám tuhle hodinu řídit," rozzlobila se.
"Ano, slečno," přitakala jsem klidně.
Prosím. Prosím. Ať to v klidu spolkne a už na mě neřve. Už tak mám trapas.
"No?"
"Promiňte, že jsem přišla pozdě, já jsem zaspala. Už se to nebude opakovat," přednesla jsem kajícným hlasem. Doufala jsem, že když učitelka uvidí, že mě to mrzí, nebude se už tak zlobit. Konečně to zabralo.
"Dobře. Sedněte si."
Uf, vydechla jsem si. To bylo o fous. Měla jsem štěstí, že nedostala jeden ze svých hysterických záchvatů, které v ní vyvolávaly pozdní příchody některých spolužáků. Sedla jsem si na své místo. Můj soused na matiku byl zřejmě nemocný. Byl to milý kluk, který ale matice nějak moc nerozuměl. Přesto byl fajn a byli jsme kámoši. Mě matika docela šla. Měla jsem z ní jedničky a občas dvojky.
Hodina probíhala normálně. Opakovali jsme sčítání lomených výrazů. No jo, prvák není žádná slast.
"… tak a výsledek příkladu tři nám řekne třeba…Emma," řekla učitelka, když si všimla, že Em nedává pozor.
Sakra. Dávej bacha Emmo! Ale proč jí to vlastně říkám. Teda neříkám, ale… No jo, asi mi moc chybí…
"Prosím?" vzpamatovala se Emma.
"Povíš celé třídě výsledek příkladu tři?" zopakovala učitelka podrážděně.
No tak, to zvládneš! Je to jednoduchý.
"Pokusím se o to. 3x-y."
Jo! Super, Emm!
"Dobře, děkuji," odkráčela spokojeně učitelka.
"Cha cha…"ozvalo se pár lavic přede mnou. "Emu se nám probudilo."
Ten blbeček Kučera toho nenechá! Smrad jeden drzej!
Kučera musel Emmu vždycky provokovat. Nikdy ji nenechal být. Ne že by se Em někdy nechala…
"Drž klapačku, Kučero, nebo ti tak nakučeřím vlasy až z toho budeš mít trvalou."
Učitelka zvedla hlavu od svého notesu: "A k tabuli půjde na známku počítat Petr Kučera."
Když další "zábavná" hodina matiky skončila, zavolala si mě učitelka k sobě. Ptala se mě na olympiádu, což je téma na nějakou tu půlhodinku a tak jsem namítla, že bude zvonit. Učitelka však místo toho, aby mě pustila zavolala na odcházející Emmu, že mě má omluvit. Ta se jen nasupeně ohlédla a odkráčela. Učitelka si toho snad ani nevšimla. A pak mě začala dlouze zpracovávat na téma olympiády z matiky, přípravy na ni a možné "pomoci ze strany učitelů" při jejím řešení nebo dokonce možných problémech. Bohužel jsem totiž zjistila, že ze zkušební olympiády nejsem umístěna v první dvacítce, jak jsem si naivně myslela, ale jsem druhá. Sice nevím, jak se to stalo, ale bohužel to bylo tak. Ten kluk, co byl první byl teď taky nemocný, takže se zaměřila učitelka pouze na mě. Prostě smůla.
Když jsem přicházela k učebně biologie, bylo už čtvrt hodiny po zvonění. Zaklepala jsem na dveře a vešla.
"Promiňte, že jdu pozdě, ale byla jsem…" začala jsem omluvu, ale učitelka mě klidně zarazila. "Emma už tě omluvila. Sedni si, Nikki."
Došla jsem na své místo ve třetí lavici u dveří a posadila se vedle svého "milého" souseda Petra Dobeše, druhého Petra ve třídě. Ten se ušklíbl a odvrátil se ode mě.
Samozřejmě. Typický Péťa.
On a jeho kamarádi rádi otravovali menší děcka a dovolovali si na ně. Jenže je nikdy nikdo nenachytal. Byli až moc chytří, aby se nechali chytit. Taky to byl hezounek a idol spousty holek. Zajímalo by mě, která by o něj doopravdy stála, kdyby věděla, co je zač. Vlastně se líbil hlavně těm holkám, které kluky spíš "sbíraly na okrasu", aby se s nimi mohly ukazovat. Učitelé ho měli taky rádi, protože to byl pro ně "milý a zdvořilý chlapec, který se moc dobře učil". No, ne že by nebyl chytrý, ale nikdy se neučil. Prostě si to pamatoval. Jednoduše a prostě "dáreček."
V biologii se procvičovala stará látka a já jsem tak trochu nedávala pozor a přemýšlela jsem, ale to byla další chyba na seznamu hloupých chyb tohoto dne.
Najednou jsem zaslechla hlas učitelky Kaplové: "… a to mi poví třeba tady Nikki."
"No… hmmm… můžete mi prosím zopakovat otázku?" zkusila jsem nevině.
"No tak Nikki, ty už zase nedáváš pozor, viď?" pokárala mě mírně učitelka. "Ptala jsem se, odkud kam vede Eustachova trubice."
"No… teď si zrovna nevzpomenu…" Učitelka nade mnou jen zakroutila hlavou a obrátila se k Emmě. "A ty, Emmo?"
"Ehmmm… já si taky zrovna nevzpomenu…" zamumlala Emma.
"Ženský jedny. Nedávají pozor a nedávají…" hartusila si pro sebe učitelka a vyptávala se dál. My jsme se po sobě s Emmou podívaly a honem jsme se otočily každá jinam, jak jsme se začaly smát.
Pokračování příště…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Můžete prosím okomentovat můj výtvor?

Super 39.3% (11)
Dobré (v rámci možností) 21.4% (6)
Ucházející 10.7% (3)
Nic moc 10.7% (3)
Hrozné 7.1% (2)
Absolutně příšerné 10.7% (3)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama