Inkoustové srdce

30. března 2007 v 11:00 | Elfrída
Cornelia Funkeová
Inkoustové srdce
"Toto je takříkajíc kniha o knize. Příběh plný kouzel a zázraků, ale také spousty špatných, temných a nebezpečných věcí. Je to jedna z těch pohádek, které si rádi přečtou i dospělí. Určitě stojí za přečtení."
Elfrída
Přišlo, přišlo
přišlo slovo, přišlo,
přišlo nocí,
chtělo svítit, chtělo svítit.
Popel.
Popel, popel.
Noc.
(Paul Celan)
'… Ze štěrku, jímž bylo pokryto hřiště, se cosi zvedlo a rostlo do výšky - dál a výš roztahovalo popelavé údy. Noc páchla sírou. Pach štípal Megii do očí tak silně, že se jí písmenka před nimi rozplývala, ale musela číst dál, zatímco to děsivé stvoření pořád rostlo výš a výš, jako by se chtělo sirnatými prsty dotknout oblohy.
"Ale jedné noci, jedné vlahé, hvězdnaté noci, neslyšel Stín, když se zjevil, Kozorohův hlas, ale slyšel hlas jakéhosi děvčátka, a když dívenka zvolala jeho jméno, rozpomněl se: na všechny, z jejichž popela byl vytvořen, na všechnu bolest a všechen…smutek."
Straka hrábla Megii přes rameno. "Co je to? Co to čteš?"
Ale Megie vyskočila a uhnula se dřív, než jí žena stačila vytrhnout papír z ruky. "Rozpomněl se," četla hlasitě dál, "a rozhodl se, že se pomstí, pomstí těm, kdo byli příčinou všeho neštěstí, kdo otrávili svět svou ukrutností."
"Ať přestane!"
Byl to Kozorohův hlas? Jak se Megie snažila vyhnout Strace, skoro zakopla o kraj podia. Darius stál s truhličkou v ruce a ohromeně ji pozoroval. Ale najednou truhličku postavil - tak rozvážně, jako by měl k dispozici všechen čas světa - a zezadu ovinul Strace kolem hrudi tenké paže. A nepustil ji, i když Mortola kopala a nadávala. A Megie četla dál, s pohledem upřeným na Stín, který stál a zíral přímo na ni. Skutečně neměl tvář, ale měl oči, strašlivé oči rudé jako záře, která doutnala mezi domy, jako žár skrytého ohně.
"Vezměte jí tu knížku!" vykřikl Kozoroh. Stál před svým křeslem, sehnutý, jako by měl strach, že mu nohy odepřou službu, pokud by jen o krok postoupil k Stínu. "Seberte jí to!"
Ale žádný z mužů se nepohnul, žádný z chlapců, žádná z žen nepřišli na pomoc. Všichni se jen dívali na Stín, jak tu nehybně stojí a naslouchá Megiinu hlasu, jako by mu dívka vyprávěla jakýsi dávno zapomenutý příběh.
"Ano, chtěl se pomstít," četla Megie dál. Kéž by se jí tolik netřásl hlas, ale nebylo snadné zabíjet, i když to za ni provede někdo jiný. "A tak Stín přistoupil k svému pánovi a vztáhl po něm popelavé ruce."
Jak nehlučně se ta obrovitá strašlivá postava pohybovala!
Megie třeštila oči na Fenogliovu další větu: A Kozoroh upadl na tvář, jeho černé srdce se zastavilo…
Nedokázala to říci, nemohla.
A náhle za ní kdosi stanul, i když vůbec nepostřehla, že vystoupil na pódium. A byl s ním chlapec s puškou, kterou výhružně mířil na lavice: tam se však nikdo ani nepohnul, nikdo nehnul ani prstem, aby Kozoroha zachránil… A Mo vzal Megii knihu z rukou, přelétl očima řádky, které připsal Fenoglio, a pevným hlasem dočetl: "A Kozoroh upadl na tvář, jeho černé srdce se zastavilo a všichni, kdo s ním podpalovali a loupili, zmizeli - jako popel, který odvane vítr."…'
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eva Eva | 26. března 2008 v 21:39 | Reagovat

Zajímalo by mne, jestli je pravda, že to skončí dobře. Četlajsem tu knihu, jenže jsem ji musela vrátit do knihovky a teď ji chci k narozkám. Je to pravda? Mám se těšin na happy end?

2 .. .. | 16. listopadu 2008 v 12:09 | Reagovat

Pěkná knížka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama