Just one kiss - Kapitola druhá

4. května 2010 v 21:39 | Elfrída |  Moje tvorba aneb básnický (a spisovatelský) apendix
Smůla všude, kam se člověk podívá

Budoucnost ale tak zářivá nebyla, jak se mělo brzy ukázat…
Sára seděla ve třídě a okusovala konec tužky, před sebou test z angličtiny. Bylo nezvyklé ticho, které rušilo jen škrábání desítek per po papírech. Sáře se hlavou honily myšlenky jako pestrobarevní motýli, kroužily kolem ní a nabízely se jí, ale ona je ne a ne uchopit. Mezi nimi se vznášel stín, temná myšlenka která jí nedovolovala se soustředit.
"Sáro, polib mě," zazněla jí v hlavě ozvěna jejího ranního snu, která zněla jako pozvání. Sladký hlas jí šeptal do ucha a ona toužila poslechnout a rozběhnout se za ním.
Už se téměř začala zvedat ze židle, když v okamžiku jemný vábivý hlas přešel v jiný, drsný hlas, ve kterém zněl posměch a zášť. Znovu opakoval tu větu a s každým slovem ji svazoval a stahoval dál do temnoty a její mysl zachvacovala panika, když se její myšlenky utápěly v mlze a ona nevěděla kde je ani kdo je, už už musela každým okamžikem začít křičet…
"Sáro, Sáro probuď se!" volala ji šeptem Lola, napůl otočená na židli k ní.
Tma byla pryč. Zmizela ve chvíli kdy k ní pronikl Lolin hlas. Seděla ve třídě, Lola na ni nechápavě zírala a do konce písemky zbývalo deset minut.
"Díky," vyslala vděčně k Lo a rychle se sklonila nad písemkou.

.oOo.

"Sáro, co to bylo?" otočila se k Sáře Lola okamžitě jak vyšly z jazykové učebny.
"Teď ne, Loli, musím se šrotit chemii, budu tasená, určitě, a vůbec to neumím."
Sára vypadala unaveně a kamarádka se na ni podívala soucitným pohledem.
"Fajn. Tak se uč. Hele, něco ti povím. Všimla sis, jak se Tony celou dobu dloubal v uchu? Bylo to fakt k smíchu. Prostě ta, seděl a jeden prst měl pořád v uchu. Myslíš že…" Lola šla vedle Sáry celou cestu do jejich třídy, ale Sára ji neposlouchala. Snažila se pochopit vzorce, které popisovaly výrobu jistého kovu, ale její mozek jako by informace vehementně odmítal. Každý krok, který udělala, jí duněl v hlavě, písmenka jí skákala před očima a Lolin
pronikavý hlas se jí zařezával do uší.
"Loli, mohla bys prosím zmlknout?" rozzlobeně se zastavila a vrhla na kamarádku zničující pohled.
"To teda nemohla. Právě jsem ti povídala, jak se Elle oddělalo ramínko a viselo jí vzadu z toho jejího miniaturního bárbinoidního topu," rezolutně zavrtěla Lola hlavou.
"Ale to je přece fuk!" řekla Sára hlasitě.
"Jasně že ne!" odporovala jí Lola a dívala se na ni tak vážně, že obě vyprskly smíchy. Jejich veselí přerušil protivný drnčivý zvuk.
"To už zvoní?" nechápavě a podezřívavě se Sára otočila ke zvonku.
"Jo."
"Si z nás školník dělá srandu."
"Ale ne, učíš se to tu celou přestávku, ty sis nevšimla?"
"Ne," zavrtěla Sára hlavou a vešla za Lolou do třídy. Ještě než za sebou zavřely dveře, už se chodbou začal rozléhal klapot podpatků.
Stihly sotva dosednout na svoje místo, když se otevřely dveře a mladá učitelka s pronikavým pohledem vešla do třídy, kterou okamžitě zaplnilo autoritativní ticho.
Žena kolem třicítky v černém saku a bílé volánkové košili s výstřihem, který přitahoval oči všech přítomných kluků jako magnet, došla za katedru a posadila se s nohama přes sebe. Pohodila dlouhou hřívou lesklých světlých vlasů a prohlédla si ztichlou třídu. Pak elegantně tvarovanou rukou rozevřela notes a projela očima seznam jmen. Celá třída v tu chvíli zadržela dech a čekala kdo dnes půjde.
Sára se hrbila na židli a modlila se. Věděla, že dnes bude určitě zkoušená, protože byla jedna z mála, kteří ještě neměli známku, ale pořád doufala, že se tomu
nějakým zázrakem vyhne. Choulila se na židli a doufala, když zaslechla svoje jméno.
"Slečna Craimerová."
Sára na židli ztuhla.
"Sáro, mohla bys jít k tabuli prosím?" usmála se učitelka mile. Sára pomalu vstala a s výrazem odsouzence se šourala k tabuli.
"Copak?" pozvedla učitelka obočí. "Vypadáš, jako by se ti za mnou vůbec nechtělo."
Sára došla před tabuli a čekala na rozsudek, v hlavě naprosté vzduchoprázdno.
"No, aspoň to zkusíme, co říkáš?" Učitelka se odvrátila od Sáry a zalistovala svými poznámkami.
"Takže, co m povíš o uhlíku?" zazněla první otázka.
Sára se vší silou snažila vzpomenout co ví o uhlíku. Připadalo jí jako to jako věčnost, než se jí vybavil velký lesklý kámen.
"Uhlík se v přírodě vyskytuje ve dvou odlišných formách," začala odříkávat a mezitím už její mysl našla příslušnou přihrádku a slova se jí sama drala na jazyk. "Jednou z nich je diamant, který je nejtvrdším
nerostem, a druhou je grafit, který je
naopak nejměkčí…"
Učitelka kývala, zatímco Sára odříkávala naučený text, aniž by o něm přemýšlela, když se jí v hlavě ozval tichoučký smích. Myslela, že se jí to jen zdá, a tak potřásla hlavou a pokračovala dál, ale pak se ten zvuk ozval hlasitěji a Sára sebou trhla a ztratila ponětí o tom, co právě říkala. Vyděšeně zírala na učitelku.
"Sáro. Ptala jsem se tě na sloučeniny uhlíku a dalších prvků, o kterých jsme tu mluvili."
"Prosím?" zeptala se Sára slabým hlasem.
"Sáro, děje se něco?" Učitelka si Sáru měřila zkoumavým pohledem.
"Ne. To nic. Ehm… sloučeniny?"
"Ano."
Sára přemýšlela, ale jediné, co si dokázala vybavit, byl pár stříbřitě šedých očí a tichý, mrazivý smích.
"Ummm…"
"Sáro…," odmlčela se učitelka, "myslím, že by sis měla jít sednout. Zdáš se mi nesoustředěná. Napíšu ti za tři, ale jen proto že vím, jak se učíš. Jdi si sednout."
Sára sklopila hlavu a vrátila se do lavice, a zatímco učitelka dusila jednoho z věčně nepřipravených studentů, snažila se vyhnat z hlavy pohled šedivých očí a ignorovat Lolu, která ji tužkou píchala do zad. Lola po chvíli rýpání vzdala a Sára zbytek hodiny okusovala tužku a přemýšlela, co se to s ní děje. Asi se ještě pořádně neprobudila, uzavřela Sára.

.oOo.
"Sáro? Co to s tebou teda bylo?" nakláněla Lo hlavu ke straně jak si kamarádku zvědavě prohlížela, o dvacet minut později, kdy seděly u stolu a před sebou měly tácek se značně podezřelým obsahem, který kuchařky ve školní jídelně vydávaly za dnešní oběd…
"Hej, Craimerová! Dneska si u tý písemky vypadala, jako by jsi včera večer ani neměla čas na spaní. Copak jsi dělala? Četla si další pohádku?"
Kolem prošla školní hvězdička Ella, s houfem uhihňaných kamarádek. Celé jméno téhle výstřední a nestydatě nafoukané blondýnky bylo Gabriela Davidová, ale bůhvíproč si ta slečinka s nehty téměř tak dlouhými jak Sářina ofina myslela že Ella zní tak nějak americky a sexy.
"Ne, počítala jsem závratnou vejšku tvojí inteligence, Davidová, ale pořád jsem se nemohla dostat víc jak dvacet čísel od nuly," zavolala směrem k Elle Sára, která jí nikdy nezůstala nic dlužná, a vysloužila si královniččin vzteklý pohled, plno jedovatých žihadel od její družiny a salvu pobaveného smíchu od zbylého osazenstva jídelny.
"To bylo dobrý," usmála se Lola.
"Dík. To jsem vážně byla tak mimo?" otočila se k ní Sára.
"Myslíš kromě čtvrthodiny kdy jsi seděla jak prkno a zírala do písemky jak idiot?" zeptala se Lola.
"Dík," ušklíbla se Sára.
"Není zač." Lola se zatvářila jako neviňátko a dál už se věnovala své dietní kole a rýžovému nákypu.
Sára se skepticky podívala na svůj talíř s výrazem člověka,
kterému oznámily že nemá jinou možnost než bolestivě zemřít, a jediná pozitivní myšlenka, který jí v tu chvíli napadla, bylo to, že už byl konečně pátek.
Přidat komentář
 

Kam dál